hej rup! - Úvodná stránka

stránky

pre tých,

čo sa neboja

rozmýšľať inak

21. 11. 2017 • úvodná stránka • rubriky • linky •

 

Úvodná stránka
O čom to tu je?
Deforma školstva
Vojna v Iraku
Dôchodková deforma
Rok 1968
November `89/ Slobodné voľby
Slovenská ľavica
Zelení
Socializmus
Alter/globalizácia
Latinská Amerika
Osobnosti
Ostatné
NATO
Weblinky
Rozšírené vyhľadávanie
Osobná úprava

Vyhľadávanie



Z archívu



Nanebovstúpenie Ronalda Reagana

Noam Chomsky

V období svojej vlády nebol Reagan nijak zvlášť populárny. Gallup práve zverejnil údaje, ktoré porovnávajú jeho popularitu v úrade s inými úradujúcimi prezidentmi. Jeho priemerné hodnotenie z obdobia vlády je nižšie, než aké dosiahol Kennedy, Johnson, Bush st. a Clinton; vyššie, než aké dosiahol Nixon, Ford a Carter. To sú priemery z čias pôsobenia. V roku 1992 bol hneď za Nixonom ako najnepopulárnejší žijúci ex-prezident. Odvtedy sa rozbehla obrovská PR kampaň s cieľom spraviť z neho uctievanú, historickú postavu, takmer poloboha, a niet pochýb, že mala určitý dopad a spôsobila v poradiach posun. Nie na základe faktov, ale nesmierne efektívneho marketingu. Súčasné výjavy pripomínajú smrť Hirohita a sovietskych štátnikov. Jeden zo zvrhlejších okamihov v dejinách amerických médií. Úžasné lži, ešte aj od ľudí, ktorí veľmi dobre vedia, aká je pravda.

(18. 06. 2004)



Linka na dnes



Left Business Observer

V podstate vlastne samizdat podobného razenia, ako vyššie uvedený mesačník. Vydáva Doug Henwood, ktorý od štúdia anglickej literatúry prešiel postupne až k marxistickej ekonómii. Zatuchnutosť minulého režimu tu však nenájdete - časopis je písaný veľmi živým, duchaplným jazykom a jeho obsah je rovnako kvalitný - šéfredaktor je zbehlý v celej súčasnej ekonomickej vede.



Smrt, za kterou mohou sociální demokraté


Vladislav Černík

(Vychádza s láskavým súhlasom pôvodného vydavateľa)

vydané 07. 03. 2006 • prečítané 9741x
formát na tlač



Téměř bez povšimnutí v mediích proběhlo 5. 3. výročí 135 let od narození jedné zajímavé historické postavy, německé levicové socialistky Rosy Luxemburgové (1871 -1919). Samotné její jméno bylo v BL několikrát zmíněno a tudíž není čtenářům neznámé. Nicméně, schvalování tzv. antikomunistických zákonů jak na národní úrovni u nových států EU, tak i na úrovni RE se děje za minimálně vlažného přístupu stran sociální demokracie a někdy i za aktivistických prohlášení jejich představitelů, že za jejich vlád nikdy nikde nedošlo k nějakým nezákonnostem. Proto stojí za to si připomenout osobnost Rosy Luxemburgové a okolnosti její násilné smrti.


Někdy i samotná vzpomínka datum jubilea je už zpočátku zatížena pochybnostmi, i u osobností z novějších dějin. Tak je tomu i u Luxemburgové, datum narození z křestního listu je 5. 3. 1870, historické prameny se však spíše přiklánějí k datu 5. 3. 1871.

Vysokoškolsky mj. v ekonomii vzdělaná žena patřila k levému křídlu německé SPD a byla orientována výrazně antimilitaristicky. K tomu všemu jí její polsko-židovský původ její postavení v vilémovském Německu a junkerském Prusku její situaci neulehčoval.

Roku 1905 se jako docentka stranické školy v Berlíně setkává s Friedrichem Ebertem, zástupcem říšského stranického vedení SPD coby svým žákem.

Roku 1907 SPD po kritice masakru v německé kolonii Jihozápadní Africe ztrácí ve volbách polovinu svých mandátů v Reichstagu, na desítky let ( do nástupu Hitlera ) je to poslední kritika vojenského řešení. Ve volbách r. 1912 se stává Ebert říšským poslancem a nastává období „Burgfrieden“ (1912-1918). Zatímco řadoví funkcionáři SPD organizují protiválečné demonstrace, říšské vedení SPD již s Ebertem v čele prohlasovává politiku válečných úvěrů:

„Wir lassen das Vaterland in der Stunde der Gefahr nicht im Stich“ (v nebezpečí nenecháme vlast na holičkách) Proti se staví jediný říšský poslanec SPD Karl Liebknecht a, přes výjimku díky svému poslaneckému mandátu, jde na frontu. Proti vystupuje novinářka Luxemburgová a jde do vězení. Pro Eberta znamená válka ztrátu 2 synů. Ten nejstarší Fridrich Ebert junior přežije a stane po letech členem vedení východoněmecké komunistické SED a starostou východního Berlína.

Po porážce v I. světové válce dolehne na Německo plně tíha poválečných útrap, nezaměstnanost, nedostatek potravin, nevyplácení mezd, atd. Je logické, že takováto situace vede po marných slibech vládních představitelů k revolučním srážkám, demonstracím a stávkám. Řešení nabízená tehdejším vedením německé soc.-dem. jsou chápána jako nedostatečná. V samotné SPD dochází už během války k vylučováním ze strany (za nesouhlas s válečnou politikou) a následně ke štěpení strany. Nutno však zdůraznit, že se nejedná pouze o „klasické“ odštěpení levice a vzniku kom. strany. V Německu vzniká tzv. USPD, nezávislá SPD.

USPD sdružovala reformisty, revizionisty, levicové politiky a posléze se k ní přidali tzv. Spartakovci, kde mj. působil Liebknecht a Luxemburgová. Teprve k 1. 1. 1919 vzniká KPD, německá komunistická strana.

V listopadové revoluci 1918 hrála USPD důležitou roli. Její vedení domluvilo s Ebertem společnou vládu ještě dříve, než se vytvořil berlínský parlament rad v podnikových a vojenských volbách. Po několika Ebertových pokusech iniciovat vojenské akce proti revoluci vystoupili zástupci USPD z přechodné vlády. V následném lednovém povstání (5. - 12. 1. 1919) získala USPD krátkodobě vlastními aktivitami masovou podporu. Podařilo se jí vyvolat generální stávku, které se zúčastnilo asi půl milionu lidí. Haase a Liebknecht schválili ozbrojení berlínských dělníků, před čímž Rosa Luxemburgová důrazně varovala. Pokusy získat na svou stranu části armády pro ozbrojené povstání však selhaly.

V listopadové revoluci 1918 hrála USPD důležitou roli. Její vedení domluvilo s Ebertem společnou vládu ještě dříve, než se vytvořil berlínský parlament rad v podnikových a vojenských volbách. V následném lednovém povstání (5. - 12. 1. 1919) získala USPD krátkodobě vlastními aktivitami masovou podporu. Podařilo se jí vyvolat generální stávku, které se zúčastnilo asi půl milionu lidí. Haase a Liebknecht schválili ozbrojení berlínských dělníků, před čímž Rosa Luxemburgová důrazně varovala. Pokusy získat na svou stranu části armády pro ozbrojené povstání však selhaly.

Po přerušení bezvýsledných jednání aktivoval Ebert 9. ledna nejprve pravidelnou císařskou armádu. V následných bojích utrpěli obránci těžké ztráty a vzdali se. Stovky jich byli na místě zastřeleni. Poté vstoupily do Berlína dobrovolnické jednotky Freikorps, které se vytvářely už od prosince většinou z deaktivovaných vojáků. V důsledku výzev k vraždám a vypsaným odměnám bylo zavražděno mnoho Spartakovců i představitelů USPD, mezi nimi Rosa Luxemburgová, Karel Liebknecht, Leo Jogiches (partner R. Luxemburgové), Kurt Eisner.

Luxemburgová a Liebknecht byli nejprve zmláceni do bezvědomí a posléze zastřeleni.

Tělo Luxemburgové se našlo v berlínském kanále až po několika měsících.

Jinému členovi Spartakovců W. Pickovi (pozdější prezident NDR) se podařilo uprchnout a podat o masakru svědectví.

Vojenským velitelem Berlína byl Otto Wels (1873-1939) vůdčí člen sociální demokracie. Jakožto vojenský velitel Berlína potlačil na Noskeho rozkaz Spartakovské povstání. Pak vystřídal Eberta na místě spolupředsedy výkonného výboru SPD, pověřeného stranickým aparátem, tento post měl až do roku 1933. Zůstal ve vedení SPD do příchodu nacistů a odmítl v té době mimořádné zmocňovací zákony Poté odešel do emigrace. Jeho cesty vedly tehdy i přes Prahu. Ministrem vnitra byl Ebertův oblíbenec Gustav Noske (1848 – 1946).

„Einer muss der Bluthund werden, ich scheue die Verantwortung nicht", říká Noske ve svých vzpomínkách v r. 1920) (někdo se musí stát krvavým psem, já se odpovědnosti nebojím)

S pachateli vraždy byl sice zahájeno šetření, ale velící důstojník komanda Vogel odcestoval a někteří poddůstojníci byli odsouzeni k několikatýdenním trestům. I ty jim byly po nástupu nacistů zahlazeny. Vražda získala odezvu i v českých zákonodárných sborech první republiky.

Malý zbytek USPD existoval až do roku 1931 a sloučil se s další odštěpeneckou skupinou z SPD - SAP. K nim patřil i tehdy mladý Willy Brandt, v jehož politických stanoviscích šlo staré dědictví USPD vystopovat i později. Později se i Brandt k předválečným stránkám vývoje SPD vyjádřil částečně kriticky.

Předseda KPD předválečného Německa Ernst Thälmann roku 1932 prohlásil, že Rosa Luxemburgová se mýlila ve všech věcech, kdy měla jiný názor než Lenin. Tím byly v kom. stranách její myšlenky po desetiletí tabuizovány.

Po válce ve svých pamětech r. 1946 Gustav Noske prohlašuje, že „východožidovská skupina“ (Luxemburgová byla polsko-židovského původu) ovlivňovala nežádoucím způsobem dělnictvo k neustálé nespokojenosti jako „tajná zednářská lóže“. Antisemitou se ale necítí a s „komunismem“ bylo třeba bojovat i pomocí pogromů (…weitgehend freie Hand lassen…)

Současný politik a pravicový poslanec Bundestagu za SPD Johanes Kahrs se nyní k Noskemu jako vzoru přihlásil. R. 1951 odhalil primátor (východního) Berlína Friedrich Ebert (junior) pomník Liebknechtovi u příležitosti jeho nedožitých osmdesátin. Rosa Luxemburgová tak zůstávala dále opomenuta. Díky stavbě berlínské zdi v roce 1961 byl pomník prakticky do roku 1990 nepřístupný. V r. 1962 potvrdil před svou smrtí jeden z pachatelů fémové vraždy Pabst, že mord byl proveden s přímým telefonickým souhlasem Gustava Noskeho, ministra vnitra za SPD a pachatelé dostali poděkováno. Tehdy se jednom úředním bulletinu Německé spolkové republiky objevila zpráva, že:

„…vražda Liebknechta a Luxemburgové byla zastřelením podle stanného práva („standrechtliche Erschießung“), které mělo Německo zachránit před komunismem.“

V roce 1999 SPD dvěma články přiznala jistou spoluzodpovědnost za osud Rosy Luxemburgové a Karla Liebknechta. V roce 2000 se ve vzpomínkách na 75 let od smrti říšského prezidenta Friedricha Eberta jméno Rosy Luxemburgové nevyskytovalo. V roce 2004 rozhodla vládní koalice (SPD a PDS) spolkové země Berlín o vybudování památníku Rosy Luxemburgové.

Stojí za to uzavřít tím, co napsala Rosa Luxemburgová o Říjnové revoluci již v roce 1918: „…že vláda širokých lidových mas je nemyslitelná bez neomezené svobody tisku, bez absolutní svobody shromažďovací a spolčovací... gigantické úlohy, do nichž se bolševici odvážně a rozhodně pustili, si vyžadují co nejintenzivnější politickou výchovu mas a nashromáždění zkušeností, což je nemožné bez politické svobody. Svoboda vyhrazená pouze těm, kteří podporují vládu nebo pouze členům Strany, jakkoli mnoho jich může být, není skutečná svoboda.

Nikdy jsme se neklaněli před oltářem formální demokracie. Vždy jsme rozlišovali mezi sociálním obsahem a politickou formou buržoazní demokracie. Proletariát stojí před historickou úlohou.

…Bez všeobecných voleb, bez neomezené svobody tisku a shromažďování, bez svobodného střetávání názorů ve všech veřejných institucích vyhasne život - nebo to bude jen stínový život, v němž je jediným aktivním elementem byrokracie…“

Nejsou to názory i pro dnešní sociálně demokratické strany použitelné a inspirativní?









Vaše komentáre:

usměvavá bestie  (14.12.2006 19:58:06)     
Rosa Luxemburgová byla vlastní teta filosofky Hannah Arendtové.
Zřejmě se i v případě R. Luxemburgové jednalo o pozoruhodnou myslitelku!

Reagovať


Pridať nový komentár

Meno (alebo prezývka):  
E-mail:  
Titulok (nadpis komentára):  

A ešte kontrolná otázka: Koľko písmen je v slove "hejrup"?

V rámci komentárov nemožno použiť značky jazyka HTML (tagy).

Ak chcete vložiť tučný text, linku, či mailovú adresu, použite prosím nasledovné značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domena.sk[/odkaz], [email]meno@domena.sk[/email]

Poslať linku priateľoviFormát na tlač

           



Základom tohto webu je redakčný systém phpRS napísaný v jazyku php.
Úprimná vďaka za pomoc pri jeho úprave patrí (v chronologickom poradí)
Viliamovi Búrovi, Robertovi Zelníkovi a Petrovi Gočevovi.