hej rup! - Úvodná stránka

stránky

pre tých,

čo sa neboja

rozmýšľať inak

22. 06. 2017 • úvodná stránka • rubriky • linky •

 

Úvodná stránka
O čom to tu je?
Deforma školstva
Vojna v Iraku
Dôchodková deforma
Rok 1968
November `89/ Slobodné voľby
Slovenská ľavica
Zelení
Socializmus
Alter/globalizácia
Latinská Amerika
Osobnosti
Ostatné
NATO
Weblinky
Rozšírené vyhľadávanie
Osobná úprava

Vyhľadávanie



Z archívu



Otvorený list G. Bushovi a V. Putinovi

Amnesty International/Priatelia Zeme

Vážený pán prezident Bush, vážený pán prezident Putin,

v súvislosti s vašou nadchádzajúcou návštevou Slovenskej republiky sa na vás obraciame ako zástupcovia Amnesty International na Slovensku a Priateľov Zeme, mimovládnych organizácií, ktoré sa venujú ochrane a presadzovaniu ľudských, sociálnych a environmentálnych práv. S poľutovaním konštatujeme, že politiku vašich krajín dnes viac ako princípy a záväzky plynúce z medzinárodného práva formujú úzke záujmy. Táto skutočnosť je o to znepokojujúcejšia, že by obe krajiny vzhľadom na svoju veľkosť a vplyv mohli slúžiť ako model pre zvyšok sveta. Vašu politiku charakterizuje nedostatok rešpektu voči medzinárodným štandardom v oblasti ľudských, sociálnych či environmentálnych práv. Minulosť poskytuje príliš veľa príkladov, kedy pri stretoch záujmov a zásad dostali prednosť záujmy.

(24. 02. 2005)



Linka na dnes



Proti prúdu (Nota bene)

Združenie, ktoré vydáva bezdomovecký časopis Nota bene. Organizácia, ktorá neláme palicu ani nad tými najponíženejšími ľudskými bytosťami a nie rečami, ale v praxi dokazuje, že každý jeden človek má svoju hodnotu.



Alternativy neoliberalismu


David Harvey

Překlad poslední kapitoly z knihy Stručné dejiny neoliberalismu
(A Brief History of Neoliberalism)

vydané 08. 02. 2006 • prečítané 9920x
formát na tlač



Existuje tendence přistupovat k otázce alternativ, jako by šlo o vypracování nějakého plánu budoucí společnosti a načrtnutí cesty, která k ní povede. Taková cvičení mohou být značným přínosem. Především ale potřebujeme iniciovat politický proces, který nás dovede do bodu, v němž bude možné identifikovat schůdné alternativy, reálné možnosti. Lze se přitom vydat dvěma směry. Můžeme se angažovat ve spleti současných opozičních hnutí a snažit se vydestilovat z jejich aktivismu a jeho prostřednictvím podstatu široce založeného opozičního programu. Nebo můžeme přikročit k teoretickému a praktickému zkoumání existujících poměrů (podobným způsobem, jak to dělám v této knize) a snažit se odvodit alternativy pomocí kritické analýzy. Jít tímto směrem vůbec neznamená předpokládat, že existující opoziční hnutí se mýlí nebo jsou málo chápavá. Stejně tak ale opoziční hnutí nemohou vycházet z předpokladu, že se jich analytická zjištění vůbec netýkají. Úkolem je vyvolat dialog mezi těmi, kdo se vydali jedním z těchto směrů, a tím prohlubovat kolektivní poznání a definovat vhodnější směry jednání.


Neoliberalizace zrodila široký proud opozičních hnutí v okruhu své působnosti i mimo něj. Mnohá z nich se radikálně liší od hnutí opírajících se o dělníky, která převládala do osmdesátých let. Říkám „mnohá“, nikoli „všechna“. Tradiční hnutí pracujících nejsou v žádném případě mrtvá ani v pokročilých kapitalistických zemích, kde byla značně oslabena prudkým neoliberálním útokem na svou moc. Vitální dělnická hnutí vznikla v osmdesátých letech v Jižní Koreji a Jižní Africe, dělnické strany prosperují ve značné části Latinské Ameriky, pokud nejsou přímo u moci. Začínající dělnické hnutí s velkým potenciálem bojuje v Indonésii o to, aby byl slyšet jeho hlas. Nesmírný, i když nepředpověditelný je potenciál dělnických nepokojů v Číně. A není také jisté, že masa pracujících lidí v USA, jejichž poslední generace často ochotně hlasovala proti svým podstatným zájmům z důvodů kulturního nacionalismu, náboženství a morálních hodnot, zůstane natrvalo uzamčena v této politice machinacemi republikánské stejně jako demokratické strany. Vzhledem k nestálosti situace není žádný důvod k vyloučení možnosti, že by se v USA v budoucích letech obnovila lidová sociálnědemokratická nebo dokonce populistická politika zaměřená proti neoliberalismu.

Odpor vůči akumulaci vypuzováním z vlastnictví(1) ovšem vede ke vzniku zcela odlišných směrů sociálního a politického boje. Co do politické orientace a způsobů organizace se tato hnutí výrazně liší od typické sociálně demokratické politiky, což je zčásti způsobeno odlišnými podmínkami, které vedly k jejich vzniku. Tak například vzpoura zapatistů v mexické provincii Chiapas neusilovala o převzetí státní moci nebo politickou revoluci; namísto toho usilovala o více zahrnující (inclusionary) politiku. Její myšlenkou bylo působit v občanské společnosti jako celku, otevřenějším a plynulejším způsobem hledat alternativy beroucí ohled na specifické potřeby různých sociálních skupin a umožnit jim tak, aby zlepšily svůj vlastní úděl. Z organizačního hlediska se snažila nehrát roli avantgardy a odmítla se proměnit v politickou stranu. Místo toho dala přednost roli sociálního hnutí v rámci státu a pokusila se zformovat politický mocenský blok, v němž by domorodé (indigenous) kultury měly ústřední a nikoli jen okrajové postavení. Stejným způsobem postupuje mnoho ekologických hnutí - například různá hnutí za ekologickou spravedlnost.

Působením těchto hnutí se terén politické organizace přesunul směrem od tradičních politických stran a odborových organizací k méně soustředěné politické dynamice společenských akcí pokrývajících celé spektrum občanské společnosti. Co tato hnutí ztrácejí menší soustředěností, získávají na druhé straně svým bezprostředním vztahem ke konkrétním problémům a zájmovým skupinám. Svou sílu čerpají ze zakořenění v každodenním životě a boji, přitom je ale pro ně často obtížné vymanit se z lokálních a konkrétních pohledů, aby porozuměly makropolitické povaze neoliberální akumulace vypuzováním z vlastnictví a jejímu vztahu k restauraci třídní moci.

Rozmanitost těchto hnutí je prostě ohromující, a to natolik, že je někdy těžké si představit, co by je vůbec mohlo navzájem spojovat. Všechny jsou součástí těkavé směsi protestních hnutí, které od osmdesátých let zachvátily celý svět a ovládly titulní stránky novin. Tato revoltující hnutí byla někdy rozdrcena zuřivým násilím, ve většině případů mocí státu jednajícího ve jménu ‘pořádku a stability’. Jinde - v situaci, kdy akumulace vypuzováním z vlastnictví vyvolala silné sociální a politické rivality - degenerovala v mezietnické násilí a občanské války. Hlavní úlohu v těchto bojích často sehrávala taktika ‘rozděl a panuj’ používaná vládnoucími elitami, nebo soupeření různých skupin (například zájmových skupin Francie a USA v některých afrických zemích). Klientské státy, podporované vojensky zvenčí nebo v některých případech používající speciální jednotky vycvičené zahraničními armádami (vedoucí úlohu v tom hrály USA, role Británie a Francie byla méně významná), v mnoha částech rozvojového světa iniciativně vytvářely systém represe a bezohledné likvidace, jehož úkolem bylo zadržet aktivistická hnutí stavící se proti akumulaci vyvlastňováním.

Samotná hnutí přišla s množstvím myšlenek týkajících se alternativ. Některá z nich požadují úplné nebo částečné zrušení vazeb s hlavními silami neoliberální globalizace. Jiná (jako např. hnutí „Padesát let stačilo“ - Fifty Years Is Enough) usilují o globální sociální a ekologickou spravedlnost prostřednictvím reformy nebo zrušení vlivných institucí jako je IMF, WTO a Světová banka (je přitom zajímavé, jak vzácné jsou zmínky o ústředním roli ministerstva financí USA). Další (zejména ekologická hnutí jako Greenpeace) zdůrazňují téma ‘opětovného získání veřejných statků’, čímž naznačují hlubokou kontinuitu s boji v dávné minulosti stejně tak jako s boji vedenými po celé trpké dějiny kolonialismu a imperialismu. Někteří (jako Hardt a Negri) počítají s davy v pohybu (a multitude in motion), nebo s hnutím v rámci globální občanské společnosti, které se postaví rozprášeným a znejistělým mocnostem neoliberálního řádu (chápaným jako ‘Impérium’), zatímco jiní si skromněji všímají lokálních experimentů s novými systémy produkce a spotřeby (jako např. LETS), jež stavějí na úplně jiném typu sociálních vztahů a ekologických praktik. Existují také lidé vkládající svou víru v konvenčnější struktury politických stran (příkladem je brazilská Strana pracujících nebo indická Kongresová strana ve spojenectví s komunisty), jejichž cílem je získání státní moci jako krok směrem ke globální reformě ekonomického řádu. Mnohé z těchto rozmanitých proudů se nyní setkávají na půdě Světového sociálního fóra ve snaze definovat, co mají společného, a vybudovat organizační strukturu schopnou čelit rozmanitým variantám neoliberalismu a neokonzervatismu. Objevila se záplava literatury dokazující, že ‘jiný svět je možný’. Shrnuje a příležitostně se pokouší syntetizovat rozmanité ideje vznikající v různých sociálních hnutích po celém světě. Je zde mnohé, co vyvolává obdiv a inspiruje.

Jaké závěry ale lze vyvodit z pokusu o analýzu, který jsme zde načrtli? Začněme tím, že celé dějiny ukotveného liberalismu(2) a následný obrat k neoliberalismu poukazují na klíčovou roli, již sehrává třídní boj buď při omezování nebo při obnovování moci elitní třídy. I když vše probíhalo fakticky ve skrytu, vládnoucí elity vypracovávaly po celou jednu generaci důmyslné strategie k obnově, posílení, nebo jak tomu bylo v Číně a Rusku, k vybudování své drtivé třídní moci. Následující obrat k neokonzervatismu názorně ukazuje, jak daleko jsou vládnoucí elity ochotny jít a jaké autoritativní strategie jsou připraveny použít, aby si udržely moc. A ke všemu tomu došlo v desetiletích, kdy instituce pracující třídy byly v úpadku a kdy bylo stále více pokrokových lidí přesvědčeno, že kategorie třídy nemá žádný význam nebo je přinejmenším už dlouho mrtvá. V tom pokrokáři všech druhů kapitulovali před neoliberálním myšlením, protože jedna z klíčových fikcí neoliberalismu tvrdí, že třída je pomyslná kategorie existující jedině v představách socialistů a kryptokomunistů. Zejména ve Spojených státech se dnes výraz ‘třídní boj’ vyskytuje pouze v pravicových médiích (příkladem je Wall Street Journal), kde se používá k očerňování všech forem kritiky hrozících podkopáváním údajně jednotného a promyšleného národního úsilí (tj. restaurace moci horních tříd!). První poučení, které musíme vyvodit, tedy zní, že pokud něco vypadá jako třídní boj a působí jako třídní válka, potom to musíme bez ostychu nazývat pravým jménem. Masa obyvatelstva buď může rezignovaně přijmout historickou a geografickou trajektorii určovanou drtivou a stále rostoucí mocí horních tříd, nebo na ni odpovědět vlastním třídním způsobem.

To neznamená oddávat se nostalgii po jakémsi zlatém věku, kdy byla v pohybu nějaká fiktivní kategorie jako ‘proletariát’. Neznamená to ani (pokud tomu tak vůbec někdy bylo), že existuje nějaká jednoduchá koncepce třídy, na níž se můžeme odvolat jako na primárního (nebo dokonce výlučného) vykonavatele historické přeměny. Neexistuje žádné proletářské pole utopické marxovské fantazie, na něž bychom se mohli stáhnout. Jestliže se zdůrazňuje nutnost a nevyhnutelnost třídního boje, neznamená to, že způsob, jímž se třída utváří, je determinován nebo že je ho dokonce možné determinovat předem. Lidová stejně jako elitní třídní hnutí se vytvářejí sama, ovšem nikdy ne za podmínek, které by si sama zvolila. A tyto podmínky jsou plny složitostí vyrůstajících z rasových, genderových a etnických rozdílů, jež jsou těsně propleteny s třídními identitami. Nižší třídy jsou silně rasově rozděleny a výrazným rysem neoliberalizace se stala rostoucí feminizace chudoby. Neokonzervativní útok na práva žen a reproduktivní práva, který, což je zajímavé, nabral plnou sílu koncem sedmdesátých let, kdy se do popředí poprvé dostal neoliberalismus, je klíčovým prvkem neokonzervativního pojetí morálního řádu postaveného na velmi specifické koncepci rodiny.

Analýza také ukazuje, jak se dnes štěpí lidová hnutí a proč. Na jedné straně jsou hnutí soustřeďující se na ‘rozšířenou reprodukci’, pro něž jsou ústředními problémy vykořisťování námezdné práce a podmínky určující společenskou mzdu. Na druhé straně existují hnutí proti akumulaci vypuzováním z vlastnictví. Ta se staví proti klasickým formám prvotní akumulace (jako je odsun zemědělského obyvatelstva z půdy), proti brutálnímu rušení všech sociálních závazků státu (s výjimkou dohledu a policejní kontroly), proti praktikám s ničivým účinkem na kultury, dějiny a životní prostředí a proti ‘konfiskačním’ deflacím a inflacím vyvolávaným soudobými formami finančního kapitálu ve spojenectví se státem. Naléhavým teoretickým a praktickým úkolem je nalezení organických vazeb mezi těmito odlišnými hnutími. Naše analýza ale také ukázala, že toho lze dosáhnout pouze tak, že budeme sledovat dynamiku akumulačního procesu kapitálu, pro níž je charakteristická nestálost a prohlubující se geografické nerovnosti. Tato nerovnoměrnost, jak jsme viděli v kapitole 4, aktivně napomáhá šíření neoliberalizace prostřednictvím mezistátní konkurence. Jedním z úkolů oživené třídní politiky je proměnit tento nerovnoměrný geografický vývoj z nevýhody v přednost. Proti politice vládnoucích třídních elit ve stylu ‘rozděl a panuj’ je nutno na levici postavit politiku spojenectví, jež bude napomáhat opětovnému oživení místních sil sebeurčení.

Analýza ale také poukazuje na rozpory v neoliberální a neokonzervativní agendě, které lze využít. Dnes je už příliš zřetelná prohlubující se propast mezi rétorikou (ve prospěch všech) a skutečností (ve prospěch nepočetné vládnoucí třídy). Myšlenka, že pro trh je charakteristická poctivá soutěž, je stále více popírána mimořádnou monopolizací, centralizací a internacionalizací moci velkých korporací a finančního systému. Úžasný vzrůst třídních a regionálních nerovností, a to jak uvnitř států (jako je Čína, Rusko, Indie a Jižní Afrika), tak mezi státy v mezinárodním měřítku, vytváří vážný politický problém, který už nelze zamést pod koberec jako ‘přechodný’ jev na cestě k dokonalejšímu neoliberálnímu světu. Čím více lidé zjišťují, že neoliberalismus je neúspěšným utopickým projektem maskujícím úspěšný projekt restaurace moci vládnoucí třídy, tím silnější je základna pro znovuoživení masových hnutí s rovnostářskými politickými požadavky, které usilují o hospodářskou spravedlnost, poctivé obchodování a větší ekonomickou bezpečnost.

Vzestup diskurzů o lidských právech, kterým jsme se zabývali v předchozí kapitole, nabízí příležitosti stejně tak jako problémy. I pouhý odkaz na konvenční liberální pojetí práv se může stát mocnou obrannou zbraní, s jejíž pomocí lze kritizovat neokonzervativní autoritářství, zejména vzhledem ke způsobu, jakým se všude (od USA po Čínu a Čečensko) využívá ‘válka proti terorismu’ jako záminka k omezování občanských a politických svobod. Sílící volání po uznání práva Iráku na sebeurčení a suverenitu je účinný nástroj, kterým lze v této oblasti krotit imperiální plány USA. Lze ale také definovat alternativní práva. Kritika nekonečné akumulace kapitálu jako dominantního procesu utvářejícího naše životy s sebou nese kritiku těch specifických práv - práva na individuální soukromé vlastnictví a míru zisku, která zakládají neoliberalismus a naopak jsou jím zakládána. Na jiném místě jsem argumentoval ve prospěch zcela jiného souboru práv zahrnujícího právo na životní šanci, na politické sdružování a ‘dobré’ vládnutí, na kontrolu produkce přímými producenty, na nedotknutelnost a integritu lidského těla, na právo kritizovat bez strachu z odvety, právo na slušné a zdravé životní prostředí, na kolektivní kontrolu nad společenským majetkem a zdroji (common property resources), na vytváření prostoru, na odlišnost, stejně tak jako práva vlastní našemu postavení jako specifických biologických bytostí (species beings). Návrh práv odlišných od těch, které považuje za svatosvatá neoliberalismus, s sebou ovšem nese povinnost vymezit alternativní společenské procesy, kterým budou tato alternativní práva vlastní.

Podobně lze argumentovat proti tvrzení neokonzervatismu o své vlastní morální nadřazenosti, která má zdůvodnit jeho autoritu a legitimitu. Historicky vzato nejsou ideály morálního společenství a morální ekonomiky pokrokovým hnutím cizí. Mnohá z nich, jako například zapatisté, dnes bojující proti akumulaci vypuzováním z vlastnictví, aktivně vyjadřují svou touhu po alternativních společenských vztazích v pojmech morální ekonomiky. Morálnost není oblast, která má být definována výlučně reakční náboženskou pravicí mobilizovanou v podmínkách hegemonie médií a vyjadřovanou prostřednictvím politického procesu ovládaného peněžní mocí korporací. Je třeba se postavit proti restauraci moci vládnoucí třídy zdůvodňované změtí matoucích morálních argumentů. Takzvané ‘kulturní války’ - byť by některé z nich byly jakkoli pošetilé - nelze odbývat jako nějaké nežádoucí odvádění od třídní politiky (jak argumentují někteří přívrženci tradiční levice). Je zřejmé, že sílící morální argumentace konzervativců svědčí nejen o obavách ze sociálního rozkladu vyvolávaného neoliberálním individualismem, ale také o existenci silných proudů morálního znechucení vyvolávaného různými projevy odcizení, anomie, vylučování, marginalizace a ničení životního prostředí, jež jdou na vrub praktik neoliberalizace. Přeměna tohoto morálního znechucení ryzí tržní etikou v kulturní a posléze politický odpor je jedním ze znamení naší doby, které je třeba správně přečíst a nikoli odložit stranou. Organická souvislost těchto kulturních bojů s boji za zvrácení drtivé konsolidace moci vládnoucí třídy volá po teoretickém i praktickém prozkoumání.

Nicméně hlavním ohniskem politického boje musí být nepochybně hluboce protidemokratická podstata neoliberalismu podporovaného autoritářstvím neokonzervativců. Demokratický deficit v nominálně ‘demokratických’ zemích jako jsou Spojené státy je dnes obrovský. Politická reprezentace je v nich kompromitována a zkorumpována mocí peněz, nemluvě o příliš snadno manipulovatelném a korumpovatelném volebním systému. Základní institucionální uspořádání je velmi nevyvážené. Senátoři z dvaceti šesti států s méně než 20 procenty obyvatelstva mají více než polovinu hlasů určujících legislativní agendu Kongresu. Nestoudné machinace s hranicemi volebních obvodů zvýhodňující kohokoli, kdo je právě u moci, jsou navíc označovány za ústavní soudním systémem, jenž se stále více zaplňuje uchazeči neokonzervativních názorů vybíranými podle politických kritérií. Instituce s obrovskou mocí jako Federální rezervní systém jsou mimo veškerou demokratickou kontrolu. Mezinárodně je situace dokonce ještě horší, protože instituce jako IMF, WTO a Světová banka nejsou nikomu odpovědné, o demokratickém vlivu nemluvě, přičemž i nevládní organizace mohou vykonávat svou činnost bez jakýchkoli demokratických vstupů nebo dohledu , byť by byly ve svých akcích vedeny nejlepšími úmysly. To neznamená, že demokratické instituce jsou bez problémů. Teoretické obavy neoliberálů z nemístného vlivu specifických zájmových skupin na legislativní proces velmi dobře dokládají lobbyisté korporací stejně jako otáčivé dveře mezi státem a korporacemi zaručující, že Kongres USA (stejně tak jako legislatury jednotlivých států Unie) jde na ruku peněžním zájmům a nikomu jinému.

Vracet se k požadavkům demokratického vládnutí a ekonomické, politické a kulturní rovnosti a spravedlnosti neznamená usilovat o návrat do nějakého zlatého věku. U každého z těchto požadavků musí být objeven jeho nový význam odpovídající současným podmínkám a potenciálním možnostem. Demokracie antických Athén má málo společného s významy, jež musíme do tohoto výrazu vložit dnes za tak rozdílných podmínek, jaké vládnou v São Paulu, Johannesburgu, Šanghaji, Manile, San Francisku, Leedsu, Stockholmu a Lagosu. Je ale ohromující, že po celé zeměkouli, od Číny, Brazílie, Argentiny, Tchajwanu a Koreje po Jižní Afriku, Írán, Indii a Egypt, v živořících zemích východní Evropy stejně tak jako v centrálních zónách současného kapitalismu, jsou v pohybu skupiny a sociální hnutí, které se hlásí k reformám vyjadřujícím v nějaké podobě demokratické hodnoty.

Vůdcové USA šíří po celém světě - se značnou podporou domácí veřejnosti - představu, že americké neoliberální hodnoty jsou univerzální, svrchované, a že pro ně stojí za to zemřít. Svět je s to odmítnout toto imperialistické gesto a vyzařovat zpět do hlavní země neoliberálního a neokonzervativního kapitalismu úplně odlišný soubor hodnot: hodnot otevřené demokracie zasvěcené dosažení sociální rovnosti spojené s hospodářskou, politickou a kulturní spravedlností. Jedním z bodů, v nichž je možné začít, jsou Rooseveltovy argumenty.(3) Ve Spojených státech je třeba vybudovat alianci, která obnoví kontrolu lidu nad státním aparátem a tím přispěje k prohlubování demokratické praxe a hodnot namísto jejich vyprazdňování ničivou sílou trhu.

Svobodě lze vytvořit nesrovnatelně vznešenější perspektivy, než jaké hlásá neoliberalismus. Je třeba vybudovat nesrovnatelně hodnotnější systém vládnutí, než jaký připouští neokonzervatismus.


Poznámky

(1) Akumulace vypuzováním z vlastnictví (accumulation by dispossession) je jedním z klíčových pojmů Harveyho knihy. „Akumulace vypuzováním z vlastnictví je spojena se souborem praktik, které se velmi liší od praktik používaných při akumulaci pomocí rozšiřování námezdné práce v průmyslu a zemědělství. Ta převládala v procesech akumulace kapitálu v 50. a 60. letech dvacátého století a dala vzniknout opoziční kultuře (opírající se o odborové organizace a politické strany pracující třídy), jež vedla k tzv. ukotvenému liberalismu [viz následující poznámka]. Vypuzování z vlastnictví je naproti tomu fragmentované a dílčí - na jednom místě privatizace, na druhém poškození životního prostředí, jinde zase finanční krize ze zadluženosti. Je obtížné klást odpor všem těmto zvláštnostem a jednotlivostem bez odkazu na univerzální principy.“ (Str. 178). Akumulace vypuzováním z vlastnictví je převládajícím způsobem akumulace kapitálu v neoliberální fázi kapitalismu. (zpět)

(2) Ukotvený liberalismus (embedded liberalism) je název, který se podle Harveyho vžil pro označení politickoekonomické organizace předních kapitalistických zemí po druhé světové válce. Ve své známé knize The Condition of Postmodernity (Stav postmoderny), o níž se diskutovalo v SOKu předloni, popisoval Harvey totéž uspořádání pomocí termínů „fordismus“ a „keynesiánství“. Společným rysem různých forem ukotveného liberalismu je důraz státu na plnou zaměstnanost, ekonomický růst a blahobyt svých občanů, přičemž v zájmu dosažení těchto cílů může státní moc volně zasahovat do tržních procesů nebo je dokonce nahrazovat. Základní zárukou sociálního smíru a klidu uvnitř země je „třídní kompromis“ mezi kapitálem a prací.

Koncem 60.let začal ukotvený liberalismus vyklízet prostor neoliberalismu, jehož vývoji a nynějšímu přechodu v neokonzervatismus jsou věnovány Harveyho Stručné dějiny neoliberalismu. (zpět)

(3) Je míněn Franklin Delano Roosevelt (1882 - 1945), prezident Spojených států v letech 1933 - 1945, který prosazoval politiku „nového údělu“ (New Deal). (zpět)



David Harvey je profesor antropológie na City University v New Yorku. Preklad a poznámky Rudolf Převrátil.







Vaše komentáre:

Peter Zajac-Vanka  (08.02.2006 20:40:58)     
Aplikácia na Slovensko
Výborne, to je "zásah do čierneho"! Táto téma presne konvenuje slovenskej spoločensko-politickej situácii, keď boli reformné kroky prvej i druhej Dzurindovej vlády opozíciou označené ako ultraliberálne a neoliberálne a naopak, Drurindovi "reformátori" viď Mikloš, Zajac, Kaník a spol. unisono vyzývali politických oponentov, že nech predložia alternatívy, vedomí si toho, že ALTERNATíVA presne v zmysle tohoto príspevku by znamenala popretie práve "úspešne" vybudovaného kapitalizmu na Slovensku a posun k smerovaniu do nekapitalistického vývoja.

Toto vedomie ideologickej nadradenosti a pyšnej samoľúbosti priviedlo slovenských neoliberálnych reformátorov tam, kde dnes sú - k permanentnej politickej kríze, dokonca k súboju ideológií ( štiepenie liberálov, odpor konzervativcov, dokonca najnovší odchod kresťanských demokratov z ideologických dôvodov z vlády).
Kde na to slovenskí neoliberáli brali odvahu? Aj tu je odpoveď v príspevku:
"Vůdcové USA šíří po celém světě - se značnou podporou domácí veřejnosti - představu, že americké neoliberální hodnoty jsou univerzální, svrchované, a že pro ně stojí za to zemřít." Slovenské neoliberáli našli svoj veľký vzor ako kedysi Gottwaldovci, takisto mimo európskeho kultúrno-historického priestoru.

Osobne poznamenávam, že som skôr očakával pád vlády SR kvôli ideologickému postoju neoliberálov, ak by sa im do reforiem niekto miešal, ale ako to vyzerá, moc chutí všetkým, aj keď sa im už rozsypala strana, aj keď už pominul dôvod byť vo vláde ako nestranník, moc má svoje čaro a naši neoliberáli ešte stále nie sú dostatočne ortodoxní.




Reagovať


Pridať nový komentár

Meno (alebo prezývka):  
E-mail:  
Titulok (nadpis komentára):  

A ešte kontrolná otázka: Koľko písmen je v slove "hejrup"?

V rámci komentárov nemožno použiť značky jazyka HTML (tagy).

Ak chcete vložiť tučný text, linku, či mailovú adresu, použite prosím nasledovné značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domena.sk[/odkaz], [email]meno@domena.sk[/email]

Poslať linku priateľoviFormát na tlač

           



Základom tohto webu je redakčný systém phpRS napísaný v jazyku php.
Úprimná vďaka za pomoc pri jeho úprave patrí (v chronologickom poradí)
Viliamovi Búrovi, Robertovi Zelníkovi a Petrovi Gočevovi.