hej rup! - Úvodná stránka

stránky

pre tých,

čo sa neboja

rozmýšľať inak

19. 09. 2017 • úvodná stránka • rubriky • linky •

 

Úvodná stránka
O čom to tu je?
Deforma školstva
Vojna v Iraku
Dôchodková deforma
Rok 1968
November `89/ Slobodné voľby
Slovenská ľavica
Zelení
Socializmus
Alter/globalizácia
Latinská Amerika
Osobnosti
Ostatné
NATO
Weblinky
Rozšírené vyhľadávanie
Osobná úprava

Vyhľadávanie



Z archívu



Víťazstvo občianskych slobôd – pochod „Za slobodné voľby!“ povolený

Prípravný výbor Združenia sociálnej seba

Krajský súd v Bratislave včera 14. 11. 2003 vo večerných hodinách zrušil rozhodnutie Mestskej časti Bratislava-Staré Mesto o zákaze verejného zhromaždenia „Za slobodné voľby!“. Organizátori zhromaždenia, Prípravný výbor Združenia sociálnej sebaobrany (ZSS) a Mladí sociálni demokrati (MSD) považujú tento výrok súdu za víťazstvo občianskych slobôd nad neprimeraným uplatňovaním moci úradov. Akcia prebehne presne podľa plánu v pondelok 17. novembra medzi 14.00-16.30. Začne sa zhromaždením na Hlavnom námestí a bude pokračovať pochodom cez Sedlársku a Michalskú ulicu. Skončí na Nám. SNP, symbolickom mieste demonštrácií roka 1989, vytvorením sviečkového nápisu „Totalita peňazí?!“

(15. 11. 2003)



Linka na dnes



Sociálně demokratická mládež

Pozor, nemýliť si s Mladými sociálnymi demokratmi (ČR), "oficiálnym" združením ČSSD. Nedávno vzniknutá mládežnícka organizácia je, nakoľko možno postrehnúť z jej stránky, viac naľavo, než jej staršia sestra. Ale ťažko povedať - ak niekoho zaujme, treba sa pýtať priamo u zdroja.



K reálnému odkazu 17. listopadu 1989

V čem to vlastně nyní žijeme?


Petr Kužvart

(Vychádza s láskavým súhlasom pôvodného vydavateľa)

vydané 18. 11. 2004 • prečítané 8430x
formát na tlač



Ten převrat jsme tehdy moc nečekali, spíše než s rychlým zhroucením režimu jsme počítali – v té příznivější variantě – s postupnou “finlandizací”, kdy budeme dále ve sféře sovětského velmocenského vlivu, ale bude nám dána jistá volnost zejména ve vnitřním vývoji, v liberalizaci hospodářství, politiky a kultury. To jsme ještě netušili, že v roce 1985 Gorbačov oznámil představitelům bratrských stran, že se budou muset spolehnout sami na sebe, že SSSR již nebude hrát úlohu Velkého Bratra. Tím byly odstartovány přípravy zásadní změny, jež byla otázkou času. Pro nás bylo tehdy naprosto nepředstavitelné, že by mohlo dojít k převratu v Praze – a Střední skupina sovětských vojsk by zůstala v klidu ve svých garnizonách. Ještě v druhé půli listopadu 1989 jsme s násilným zásahem počítali (poučeni polskou moderní historií) a připravovali na to stávkově struktury. Ale vše bylo nakonec jinak. Naštěstí! Vzpomínání pamětníků je jistě po tolika letech zábavné. Ale já se chci soustředit na něco jiného. Jde mi o to, kam došel vývoj, zahájený poněkud chaoticky ve dnech, jež následovaly po pátku 17. listopadu 1989. Jde – ve zkratce – o to, že na listopadových shromážděních lidé nedemonstrovali ani za vytunelování bank, ani ve prospěch troufalých nároků pohrobků sudeťácké šlechty, ani za vznik bezcitného prostředí, kde prachy a kariéra jsou jedinými hodnotami, jež se akceptují. Předestřít tohle tehdy demonstrujícím, nepochybně by mluvčího hnali jako provokatéra StB. A přece je tomu tak! Proč? Pokusme se to alespoň letmo naznačit.


V roce 1989 došlo nepochybně k podstatné politické změně, jež následně odstartovala i změny v ekonomické oblasti a ve společenské struktuře. Nicméně k převratu vlastnických vztahů a ke změně ekonomické soustavy docházelo s jistým zpožděním.

Na počátku byly vysloveně “prokapitalistické”, pravicové, liberální či dokonce konzervativní názorové proudy (v pojmech a nálepkách byl velký zmatek) jaksi zavěšeny v prostoru, bez náležité podpory skupinových zájmů, jež by jim odpovídaly a jež by v nich nacházely přirozený a odpovídající výraz svých potřeb a požadavků. Tento podivný stav trval po několik let, dokonce i formování ODA a ODS bylo tím poznamenáno. V prvém případě šlo spíše o doktrinální, intelektuální záležitost (inspirace von Hayekem, Hannah Arendtovou atd.), ve druhém případě spíše o příležitost pro podnikavé oblastní manažery “zdola”. Ani po roce 1992 tomu ještě nebylo jinak. Spolehlivá sociální základna pro liberální či obdobné (řekněme souhrnně ”prokapitalistické”) ideje a koncepce, tedy již víceméně stabilizované a vyprofilované skupinové materiální zájmy, se objevuje až po proběhnuvší velké a malé privatizaci a jejich doplňku – divoké ”privatizaci” kapitálu v bankovním i průmyslovém sektoru cestou prostého českého tunelaření. Všechny tyto tři prvky měly - bez ohledu na jejich politickou korektnost či zákonnost - své jednoznačné sociálně konstitutivní dopady a funkce. Tehdy a takto se konstituuje sociální základna pro ten politický systém, který zde nyní máme.

V průběhu 90. let jsme si prostě museli užít alespoň zkarikovanou, zkratkovitou etapu jakési ”prvotní akumulace”, jakéhosi prvého rozdání karet, pozic, kapitálu a šancí. Úprk privatizátorů před právníky (trefná formulace tehdejšího ministra-privatizátora a nynějšího neúspěšného kandidáta do Senátu pana Tomáše Ježka) měl své jednoznačné, byť málo charakterní opodstatnění. Bylo třeba tak trochu zhasnout a nechat národní majetek - no, řekněme decentně ”neformálně rozebrat”. Tak se účinně zabránilo jakýmkoli sociálním či socializujícím ohledům a pokusům o nějaké korekce, třetí cesty apod.

Toto období mělo několik aspektů, jež byly a dodnes jsou podstatné a o jejichž důsledky nyní jde.

Je zajímavé, že ochrana prostředí byla jedním z hnacích motorů sociálního nesouhlasu v době před listopadem 1989. Málo kdo si dnes vzpomene na veřejné pobouření v Teplicích pár dní před 17. listopadem: byla inverze a úřady mlčely, tajily. Lidé se zvedli a výsledkem byl tábor lidu na stadionu – jel tam tehdy honem z Prahy i Josef Vavroušek.

Málokdo si dnes vzpomene, že na Slovensku začínali listopad 1989 environmentalisté, autoři tehdy populárního a přelomového dokumentu ”Bratislava nahlas!”. Verejnosť proti násiliu zakládali oni. Šli do boje ve chvíli, kdy ještě vůbec nebylo jisté, jak to dopadne. Pacifikace tanky, milicemi a pohotovostními pluky byla tehdy naprosto reálnou, ba spíše pravděpodobnou variantou pro nejbližší dny!

Kolem otázky ochrany životního prostředí se v té době generovala nespokojenost a šlo dokonce o šedou sféru jaksi ”na pomezí” legality a opozice.

Po listopadu se to začalo dost rychle měnit. Jak postupovala doba, zájem o životní prostředí a síla environmentalistických struktur se výrazně redukovaly. Nejprve mohutné přesuny v úředních strukturách odčerpaly řadu aktivistů, brzy i ve stejném směru zapůsobila příležitost podnikat a pak také postupující ”ekonomická transformace” spojená nerozlučně se vznikem nových zájmových skupin a definováním nových materiálních zájmů – a se sociálními otřesy.

Toto přechodné období lze vymezit listopadem 1989 a polovinou roku 1992. Z hlediska environmentální legislativy to bylo nesmírně důležité období, kdy vlastně právo životního prostředí vzniklo jako relativně ucelené právní odvětví. V této době byly vydány desítky předpisů – novelizací i zcela nových zákonů. Tehdy, v této veskrze přechodné době, se podařilo do zákonů dostat některé naprosto zásadní a výrazné demokratické či demokratizující prvky. Šlo zejména o účast veřejnosti v úředních rozhodovacích procesech, o možnost vstupu občanských sdružení do správních řízení a o možnost každého se vyjadřovat v rámci posuzování vlivů. Skončilo i úřední tajnůstkaření ve sféře informací o stavu ovzduší.

Nevýhodou organického (plynulého) přechodu od reálného socialismu byla skutečnost, že se navázalo na veškeré nectnosti z minula a společenské prostředí bylo kombinací starého a nového. Nové předpisy začínaly fungovat v nezvyklém prostředí a občas v praxi fungovaly dost nevypočitatelně. Rozhodně se ukázalo, že je podstatně jiná situace, pokud se kapitalismus vyvíjí plynule, organickým vývojem, nepřerušovaným postupem dějinného vývoje se kultivuje a do značné míry socializuje (což bylo pravdou ve vyspělých zemích Evropy – ale jen cca do poloviny 70. let – pak nastávají nové, globalizační trendy) – a mezi sociálním prostředím, jež je zčásti ještě jakoby reálně socialistické a do něhož jsou roubovány nové prvky. Ukázalo se rychle, že stejná právní úprava může v organicky se vyvinuvším kapitalismu (dejme tomu třeba v Bavorsku či v Nizozemí) fungovat docela jinak, než bude-li přesazena do našich poměrů. Jsou prostě věci, které se v tamní společnosti nepovažují za slušné a přípustné, ale u nás to prostě podnikatelé bez uzardění zkoušejí – a třeba jsou to dokonce lidé z těch západních, ”kulturnějších” zemí. Pro ně se to jevilo a dodnes jeví tak, že ”divoký východ” dává nové možnosti a šance – tak proč jich nevyužít? Když korupcí je možno získat téměř cokoli a vynaložené částky na korumpování politiků a úředníků jsou – z hlediska jejich domácích poměrů – vcelku směšné.

Ale nepředbíhejme. Po změnách z poloviny roku 1992 (volby, nová koaliční vláda) následovala časová perioda – období od roku 1992 tak do let 1997 – 1999, kdy sice vládl převážně Klausův ”protransformační” kabinet, ochrana prostředí byla tedy rychle marginalizována odebráním kompetencí zásadního významu (územní plánování, stavební řád, část v oblasti lesů, vody), ale protože ”ekonomická transformace” dosud nebyla ukončena, společenská situace nebyla ještě stabilizovaná a nenastala ještě ta pravá poptávka po ”racionalizaci ochrany životního prostředí”, ale ani po redukci sociálních jistot pracovních sil, po změnách v pracovním zákonodárství v zájmu usnadnění podnikatelských a investičních aktivit.

Definitivní stabilizace sociálně – ekonomických poměrů nastává až od konce 90. let. A rychle se to projevuje. Zprvu ani ne tak změnami v legislativní oblasti, ale v oblasti aplikace, především ve sféře výkonu veřejné správy (otázka podstaty rozhodování jako by byla řešena shora, úřednictvo to jen balí do účelové, kličkující, pseudoprávní argumentace) a také v poměrně výrazných změnách přístupu správních soudů ke sporům v environmentální oblasti (stačí srovnat úroveň, zaměření a charakter argumentace obsažené v prvém rozsudku o obchvatu D5 kolem Plzně ze srpna 1997 s rozsudkem téhož soudu z března 2001 – obrovský kontrast!).

K dovršení toho všeho přispěla nevydařená ”reforma veřejné správy”, jež oslabila prvek profesionálně státně – byrokratický (zrušení okresních úřadů) ve prospěch jakési masové pseudosamosprávy na úrovni krajů a ”malých okresů”. Došlo k tomu, že se prakticky všechen výkon státní správy v terénu dostal do polohy přenesené působnosti, tedy státní správy, kterou vykonávají úředníci zaměstnávaní a placení vedením krajů a větších měst či obcí - a plně závislí na vůli této kolikrát dost naduté vrchnosti, jež se ve svých územních obvodech nejednou chová autonomně, jako v nějakém údělném knížectví, jako v pašalíku. Ty územní celky jsou tak veliké, že efektivní voličská, demokratická kontrola volené reprezentace prakticky nefunguje a ona vrchnost je velmi náchylná podléhat tlakům investorů, podnikatelských skupin, nadnárodních firem, partajních sekretariátů – a to daleko více než kontrole těch, kteří si je zvolili. A tak nakonec tito novodobí velmoži prosazují kolikrát opravdu zhůvěřilé a environmentálně devastující komerční záměry (včetně státních, infrastrukturních – dálnice, rychlostní komunikace) proti odporu svých vlastních voličů, jejichž zájmy by správně měli hájit. A činí tak za peníze těchto voličů.

Úředníci jsou dnes v opravdu nezáviděníhodné situaci: buď budou sloužit vrchnosti, její vůli obalovat právní a věcnou, ryze účelovou pseudoargumentací, nebo mohou jít. V takovém prostředí pak probíhá negativní selekce, kdy v úředních strukturách přežívá a stále více převládá tvárlivá, přizpůsobivá průměrná šeď a na vedoucích místech pak bezskrupupózní a vypočítavé darebáctví - beztrestné, pokud spolehlivě posluhuje vrchnosti.

Zejména před nezasvěcenou veřejností je pro tuto oblast často užívána jedna pohodlná, avšak velmi zavženíhodná lež: úředníci vykonávající přenesenou působnost fungují nezávisle a volení představitelné nemohou zasahovat a také nezasahují do výkonu státní správy, jež musí ze zákona být nestranná, vykonávaná v souladu se zákonem. Jde o lež, srovnatelnou s ”osvětimskou lží” různých fašistických darebáků. Je stejně cynická a troufalá. Samozřejmě, že v praxi je to právě opačně. Volený hodnostář má úředníka v hrsti existenčně, kariérně, všestranně. A podle toho také vykonává svůj neformální, ale o to podstatnější a účinnější vliv na úřední rozhodování. Mám důkazy z jednotlivých míst. Ale ono dokazování nemá vlastně valný smysl, když je to na bíle dni.

Tak, takto to vypadá při výkonu veřejné správy. Místo vedoucí úlohy rodné strany a posluhování stranickému aparátu je to dnes takhle. Je to lepší nebo horší než před listopadem 1989? Asi horší přinejmenším v tom smyslu, že tehdy byla naděje na změny k lepšímu. Dnes se lze obávat spíše změn od špatného k ještě horšímu.

V podstatě od počátku nového desetiletí se situace rok od roku zhoršuje. Lidé mi dnes upřímně říkají, že teď už bychom Český kras před novou cementárnou neuchránili. Šumavu bychom neuhájili před těžaři (ale v Bavorsku by si s něčím takovým, jako je kyanidové odkaliště pod Kašperkem, nedovolil nikdo ani vystoupit – u nás si nejen dovolili, ale když jsme o nich řekli pravdu, tak se dodnes soudí o ochranu svého údajně dobrého jména o 50 milionů odškodnění…). V tomto smyslu je daleko hůře, než před 10 lety. Správní úřady veřejné zájmy svěřené jim zákonem nehájí a selhávají ve prospěch velkých komerčních zájmů stále ochotněji. V oblasti legislativy se s určitým malým zpožděním děje totéž. Jak jinak… Existuje intenzívní tlak na odstranění (či formalizaci až k nepoužitelnosti) demokratizujících prvků, jakou je právo veřejnosti na získávání informace od úřadů, právo účastnit se úředních rozhodovacích procesů tam, kde se mne to týká. Účast veřejnosti ve správních řízeních je redukována na minimum pomocí vtipně vymyšlených podmínek, jež veřejnost vydávají na milost a nemilost úředníkům. Už několik let sílí snaha demontovat účast zástupců veřejnosti v řízeních, činí se poslanci, různá podnikatelská lobby a nakonec i Ministerstvo životního prostředí přichází jaksi vstřícně s destruktivními návrhy na kompromis.

Legislativa upravila mazaně účast veřejnosti tak, že je úspěšně desinterpretována až k nepoužitelnosti. Přístup k informacím je úřednictvem drze odpírán, stejně jako zhotovování kopií (dokonce i toho, co visí na úřední desce!) a správní soudy řádně nefungují. Po dvou letech je vám totiž jimi poskytnutá ”soudní ochrana” na nic, když informaci nebo zastání proti bezohledné investici jste potřebovali tehdy, nikoli teď, kdy je věc dávno reálně vyřešena ve váš neprospěch, tedy zmařena. Rozsudek, že jste měli pravdu, si můžete akorát tak zarámovat, když si sami soudci napsali svůj nový zákon o správním soudnictví tak vykutáleně, aby odklad vykonatelnosti žalovaných rozhodnutí byl prakticky nedosažitelný (a když o něj požádáte, stejně nejsou schopni v rozumné době o tom rozhodnout, takže je to stejně na nic). Naprosto ostudně selhávají v zákonem stanovené ochraně veřejných zájmů dotčené orgány státní správy, ať již jde o hygieniky, památkáře či orgány ochrany prostředí. Jejich ”bez připomínek” se objevuje stále častěji i u zhůvěřilostí, jež by si ve slušné společnosti nikdo nedovolil i jen nadhodit. A tak se zastavují městské parky, probetonovává se krajina, povodně jsou záminkou k betonářským pseudoprotipodvodňovým opatřením, k různým pochybným kšeftíkům a k odhánění veřejnosti od rozhodování. Jsou také záminkou k dalšímu rozšiřování zastavitelného území na úkor rozlivových ploch. Nezákonnost a darebácký, nikoli nestranný výkon veřejné správy, zpravidla ve prospěch zájmů mocných a bohatých, se stává standardem, když odvolací orgány většinu rošťáctví podřízených orgánů pokryjí a kolikrát k nim v rámci metodického řízení dokonce nabádají. A soudy? - viz výše. Kontrolní orgány, jako Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP), jsou neuvěřitelně těžkopádné a váhavé. Raději do ničeho moc nešťouchat… . Má hodnotu působivého, hluboce politováníhodného symbolu, že přímo před nosem Ministerstva životního prostředí (MŽP) byl protiprávně zničen park, a to zásluhou pražského inspektorátu ČIŽP, který od věci zbaběle utekl a skryl se do osvědčené nečinnosti. MŽP hledí z oken na stavbu, jež nemá povinné posouzení vlivů na životní prostředí, za což MŽP jednoznačně odpovídá! Tady někde je možno hledat plastický obraz dnešního stavu společnosti, patnáct let po převratu.

Tak toto je naše nynější realita. Poslední léta tyto trendy zesílily natolik, že je to možno označit termínem ”měšťácká normalizace”. Po excesech počátku 90. let se konečně vracíme tam, kde vládne pravá vůle. Bohužel, občas to vypadá na návrat i před listopad 1989. Definujme si ”měšťáckou normalizaci” jako stav, kdy se prvky demokracie a opravdové účinnosti ochrany veřejných zájmů postupně odbourávají, protože skutečnou podstatou nových společenských pořádků je trvale udržitelný kšeft pro zisk, nic jiného. Pokud ochrana veřejných zájmů překáží (a ona opravdu překážívá), tak je vyakčněna způsobem velmi dokonalým. Zákony mohou formálně existovat dál, ale jsou vykostřeny a jejich podstatná ustanovení jsou vypuštěna nebo přeformulována tak, že dovolují různé výklady a účelové desinterpretace. Stanoví se nové omezující podmínky. Tak bohužel končívá prožluklé kompromisnictví při hledání ”politicky průchodných” řešení. V tomto světě, vážený čtenáři, nyní opravdu žijeme. Toto je naše nynější realita.

A to jsem zcela a úmyslně vynechal popis zavrženíhodného fungování naší zastupitelské demokracie. O tom se ostatně píše dost a dost: ”kauza Kořistka” a tak. Ovšem jednu potěšitelnou skutečnost v této oblasti přece lze konstatovat: rekordně nízká účast v doplňovacích volbách do senátu je ve skutečnosti spontánní manifestací voličstva, jež ví, jak nanic ten kolotoč je. Jak obsahově vyprázdněná procedurální hra se ve skutečnosti hraje. Lidé nejsou hloupí a odmítli se té trapnosti účastnit. Dali najevo své zhnusení a svou skutečnou vůli líp, než dokáží zjistit ty nejrenomovanější agentury pro výzkum veřejného mínění. Taková volební absence určitě není prospěšná – do volených funkcí se dostane zpravidla ještě horší výběr. Ale o něčem opravdu důležitém svědčí. Možná je v tom již skryta i naděje na budoucí nápravu. Ale o tom si povězme příště – a pěkně podrobně.

Tolik tedy k 15. výročí převratu z listopadu 1989.

16. 11. 2004


Petr Kužvart je právnik.





Vaše komentáre:

K tomuto článku sa doteraz ešte nikto nevyjadril.


Pridať nový komentár

Meno (alebo prezývka):  
E-mail:  
Titulok (nadpis komentára):  

A ešte kontrolná otázka: Koľko písmen je v slove "hejrup"?

V rámci komentárov nemožno použiť značky jazyka HTML (tagy).

Ak chcete vložiť tučný text, linku, či mailovú adresu, použite prosím nasledovné značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domena.sk[/odkaz], [email]meno@domena.sk[/email]

Poslať linku priateľoviFormát na tlač

           



Základom tohto webu je redakčný systém phpRS napísaný v jazyku php.
Úprimná vďaka za pomoc pri jeho úprave patrí (v chronologickom poradí)
Viliamovi Búrovi, Robertovi Zelníkovi a Petrovi Gočevovi.