hej rup! - Úvodná stránka

stránky

pre tých,

čo sa neboja

rozmýšľať inak

30. 03. 2017 • úvodná stránka • rubriky • linky •

 

Úvodná stránka
O čom to tu je?
Deforma školstva
Vojna v Iraku
Dôchodková deforma
Rok 1968
November `89/ Slobodné voľby
Slovenská ľavica
Zelení
Socializmus
Alter/globalizácia
Latinská Amerika
Osobnosti
Ostatné
NATO
Weblinky
Rozšírené vyhľadávanie
Osobná úprava

Vyhľadávanie



Z archívu



Staré lži o trhu už v Rusku nefungujú

Boris Kagarlickij

Deň po dni je televízne spravodajstvo plné do ružova vysmiatych penzistov, radujúcich sa z plánu Kremľa nahradiť materiálne výhody sociálne postihnutých skupín platbami v hotovosti. A deň pod dni ukazujú prieskumy verejnej mienky medzi bežnými Rusmi narastajúci odpor proti reformám.

(20. 08. 2004)



Linka na dnes



Kroky

Jediné oficiálne tlačové médium KSS - konkurujúce súkromnému Úsvitu odpadlíka Hoptu. „Aká strana, také noviny...“



Česká levice po roce 1989 ve světových souvislostech


Ondřej Slačálek

vydané 08. 10. 2004 • prečítané 10851x
formát na tlač



Rád bych vám poděkoval za účast na této diskusi, kterou bych si dovolil zahájit stručným úvodem. Předešlu jej jednou osobní poznámkou: Českého sociálního fóra jsem se zúčastnit nechtěl, z důvodů výhrad jak ke koncepci sociálních fór obecně, tak k mnoha českým organizátorům zvláště. O své účasti jsem se k svému překvapení ovšem dočetl v tisku a takto nestandardnímu způsobu pozvání jsem prostě nemohl odolat. Na přípravu tohoto příspěvku jsem měl navíc kvůli tomu relativně málo času.


Bylo mi dáno téma „česká levice po roce 1989 ve světových souvislostech“. Pracovní název, který jsem si k tomuto tématu zvolil, zní „proč jsme sto let za opicemi?“ Nečekejte ovšem řešení, analýzu s jasnými závěry. Přijdu jen s kritikou, která bude zároveň sebekritikou, neboť jsem stávající podobu české levice s jejími ctnostmi i nectnostmi svým malým dílem spoluvytvářel. Bude to kritika a sebekritika tvrdá: Doufám, že politická kultura české radikální levice je alespoň na takové úrovni, že ji unese a reakcí na ni nebudou jindy tak časté stupidní osobní útoky. Pokusím se o osobní pohled, o reflexi jednoho aktivisty českého anarchistického hnutí. Zdůrazňuji jednoho jediného aktivisty – většina mých spolupracovníků a spolupracovnic by se mnou jistě nesouhlasila už jen v tom, že jsem sem šel. A ještě jednou zdůrazňuji jednoho aktivisty – ne předního, vůdčího, mluvčího, nebo naopak bezejmenného, anonymního, podřízeného. V české levici jsem zažil skupinu o patnácti lidech, která měla tříčlenné vedení. Zažil jsem sotva desetičlennou grupu, jejíž člen označovaný za jejího vůdce se durdil, že není vůdce, ale jen „jeden z vůdců“. Český anarchismus má jistě mnoho nectností, ale dělení na vůdce a ty ostatní mezi nimi rozhodně není.

Dovolte mi předznamenat své vystoupení jednou parafrází a jedním citátem. Parafráze pochází od muže, jehož odkaz byl mnohokrát překrucován a jeho památka často zhanobována, nejčastěji těmi, kdož se k ní oficiální hlásili. Tušíte správně, jde o Karla Marxe. Citát pochází od českého filosofa, který byl členem ÚV KSČ a později disidentem, především ale byl vždy kritickým pozorovatelem své doby – Karla Kosíka.

Parafráze zní: Člověk není tím, co o sobě říká, že je. Člověk je tím, co dělá.

Citace zní: „Socialistické hnutí je a musí být v krizi, protože se pohybuje uvnitř vládnoucího paradigmatu, dějinně vyčerpaného, sterilního, bezduchého, a chybí mu nejen odvaha, ale také imaginace k jeho překročení a prolomení.“ Domnívám se, že oba výroky vystihují problém lépe, než toho budu schopen já.

Údělem české radikální levice bylo v minulosti to, že ač byla schopna přijít s jasnozřivou kritikou jakékoli manipulace, jakékoli nadvlády a jakéhokoli vykořisťování, v praxi se celkem logicky zaměřila na boj proti stávající podobě útlaku – což ji ovšem vedlo ke smíření se nebo dokonce k aktivní účasti na jeho nových podobách, nebo přinejlepším k bezbrannosti vůči nim.

Připomeňme si, že jsme tu měli na přelomu 19. a 20. století anarchistické hnutí, schopné velmi odvážné a zásadové kritiky státu, kapitalismu, nacionalismu a jakéhokoli panství člověka nad člověkem. Toto hnutí se nicméně v konkrétních bojích s rakousko-uherskou monarchií a jejími politiky, úředníky, soudci, vojáky, policajty či kněžími velmi sblížilo s nacionalismem a po propuknutí první světové války se zapojilo do boje za samostatný stát. Čeští anarchisté doufali, že bude odpovídat jejich představám o víceméně svobodném a víceméně socialistickém uspořádání, a s velkým nadšením se zapojili do jeho budování – i jako poslanci parlamentu, v jednom případě dokonce v úřadě ministra. Když už se jednou identifikovali se státem, nebyli schopni se vrátit zpět a i když posléze zjistili, že jejich sny jsou nahony vzdáleny realitě československé první republiky, byla i jejich opozice proti tomuto státu pro-státní. Pod vlivem zdánlivě úspěšné socialistické revoluce v Rusku se z nich stali stoupenci leninismu a spoluzakladatelé Komunistické strany Československa.

Poté, co se tato strana chopila moci, zde opět byla radikálně levicová opozice. Tentokrát se hlásila k marxismu, někteří dokonce explicitně k trockismu. Ovšem vzhledem k tomu, že žila ve státě ovládaném stoupenci takzvaně marx-leninistické ideologie, nebyla pro ně například autorita neživotným teoretickým pojmem. I proto hovořili o antiautoritářské, samosprávné, socialistické společnosti a byli schopni bez frází popsat její podobu v dodnes nedoceněné knížce Program společenské samosprávy. Odmítali tzv. „reálný socialismus“, který podle nich ve skutečnosti znamenal panství byrokracie, ale i západní kapitalismus a imperialismus dopadající na země třetího světa. Rozhodně nechtěli restauraci kapitalismu. Petr Uhl, významný jako aktivista i myslitel této opozice, několikrát významně zdůraznil, že Československo nepotřebuje sociální revoluci, změnu vlastnických poměrů, ale politickou revoluci, která odstraní panství byrokracie a z majetku deklarativně ve společenském vlastnictví se stane skutečně společný a společně spravovaný majetek. Zároveň tehdejší represivní diktatura zcela logicky tlačila tuto levicovou, marxistickou opozici k bezprostřednímu boji proti konkrétnímu, dobovému režimu. Lidé, kteří byli svými politickými názory antikapitalistickými revolucionáři, se stali – a v daném systému se patrně museli stát – svou praktickou činností disidenty, lidskoprávními aktivisty. To pak určovalo jejich praktické kroky i nadále. Nepostavili se plnou vahou proti obnově soukromého kapitalismu, staly se pro ně důležité jiné věci. Levá alternativa, organizace, jíž pro nové poměry vytvořili, se nakonec stala neživotaschopnou – ač sdružovala převážně intelektuály, neposkytla právě intelektuální základy pro radikální levici, nevydala např. ani jednu knihu, a namísto toho se utopila v praktické politice bez praktických výsledků, která se brzy zvrhla ve více či méně osobní vnitřní spory, což vedlo k jejímu rozkolu už v roce 1992. Její členové se pak mnohdy obrátili k radikální politice zády a působili či působí v sociální demokracii či straně zelených, jiní participovali na anarchistickém hnutí, trockistických skupinách či komunistické straně nebo vedly své více či méně zajímavé boje sami za sebe.

To, co zbylo v radikálně levicovém prostoru, bych bez nadsázky, byť poněkud příkře, charakterizoval jako jednu církev a mnoho sektiček, k čemuž bych se rád vrátil v závěru. Teď bych si ale chtěl povšimnout rozdílů mezi českou a zahraniční podobou radikální levice, přinejmenším jejích některých proudů. Za stěžejní pokládám tři odlišnosti – vztah mezi revoluční politikou a každodenním životem, přístup k patriarchátu a postoj k moci. Právě v těchto tématech také mimochodem dle mého soudu radikální levice překročuje ono Kosíkem zmiňované vládnoucí paradigma.

Pokud jde o první bod, česká levice je příliš orientována na revoluci jako cíl a naprosto zde chybí propojení s každodenním životem. Hodně zobecněně: Po revoluci bude všechno jinak a do té doby je všechno jedno. Velmi malá hodnota se až na výjimky přikládá uskutečňování našich myšlenek už dnes, v praxi hnutí, jež vytváříme a v našich každodenních životech a v dosažitelnějších, byť méně dalekosáhlých individuálních a kolektivních revoltách. Vztahy mezi jednotlivými skupinami jsou namísto solidaritou prodchnuty duchem politického partajničení. Vynikají v tom zejména trockisté, kteří od liberálů vypůjčenou teorii volné soutěže povýšili na hlavní princip ve spojenectví pod názvem „jednotná fronta“. Smyslem takového spojenectví pak už není soudružský boj za společnou věc, ale vzájemné soupeření o sebeprezentaci.

Výsledkem toho je, že existují-li zde lidé, kteří uplatňují v praxi, ve svých životech některé principy samosprávy, komunismu či volné dohody, jsou obyčejně většinou politických aktivistů přezíráni, přičemž se leckdy reprodukují stereotypy, které má vůči těmto lidem většinová společnost – nebo jsou používáni nanejvýš jako prostředek pro „tu správnou, revoluční politiku“. Lidé těchto postojů pak obvykle nemají motivaci se do hnutí v této podobě zapojit. Podobně to je u těch, kteří tématizují některou dílčí oblast dopadů současného uspořádání – ekologii, vztah člověka ke zvířatům, práva žen, rasismus, sociální vyloučení atd. Tito lidé se obvykle seskupují v nevládních organizacích a radikální levici se nepodařilo navázat s nimi účinnou komunikaci, spolupráci či diskusi.

Druhým problémem je relativně nízké zapojení žen a genderové vztahy uvnitř radikální levice. Politické cíle jako rovnost všech lidí opět zůstávají na papíře nesčetných deklarací a skutek jako obvykle utekl. Jednotlivé levičácké skupinky se tvoří velmi často kolem výrazných mužských osobností a ženám v nich jsou ne snad programově, ale v důsledku rozdání karet v hnutí, velmi často přisuzovány podřadné úlohy, aniž by se s tím účinně bojovalo, aniž by byly ženy dlouhodobě povzbuzovány k aktivitě a aniž by se jim přizpůsobovala často muži tvořená agenda skupinek. Jako jednu z mála pozitivních výjimek bych mohl zmínit snad jen Anarchofeministickou skupinu (dříve Feministickou skupinu 8. března) a její časopis Přímá cesta, který se vedle jiných témat dlouhodobě a nepovrchně věnuje problematice genderových vztahů.

Třetím, a troufám si říci, že nejpodstatnějším problémem je přístup k moci. Velká část české radikální levice je dodnes zakotvena v leninismu, pokládá převzetí moci za klíčové a jednotlivé skupiny se mezi sebou liší pouze ve způsobu tohoto převzetí. Je logické, že pak nelze nalézt společnou řeč a společnou platformu s lidmi, kteří jsou proti moci – a nic tu nepomohou krokodýlí slzy roněné nad údajným anarchistickým sektářstvím, kvůli němuž se prý levice nemůže spojit. Levice se skutečně nemůže spojit, ale vinu na tom nemá nějaké „sektářství“ jedné nebo druhé strany, ale právě odlišný přístup k moci. Jaký smysl má spojenectví mezi těmi, kdo ji chtějí zničit a mezi těmi, kdo ji chtějí převzít? S trochou nadsázky řečeno asi stejný, jako mezi ohněm a vodou.

Nebudu tu připomínat názory anarchistů na moc, jsou myslím obecně známé a staré již více než sto let. Je zajímavé, že nyní s kritikou přístupu staré levice k moci přicházejí i marxisté či neomarxisté. Immanuel Wallerstein kupříkladu hovoří o dvoustupňové strategii moderní levice – tedy převzít moc a následně změnit svět. Ukazuje, že to nikdy nefungovalo – levice sice převzala moc, ale svět jaksi příliš nezměnila, rozhodně nepřinesla socialismus nebo dokonce komunismus. Jistěže lze, doplňuje jej jiný marxista, John Holloway, tvrdit, že za to mohla zrada vůdců – není ale dosti divné, že by tedy všechna úspěšná socialistická hnutí byla v takovém případě vedená zrádci? Holloway takovou absurditu odmítá a snaží se hledat nové cesty – ostatně, jeho nedávná kniha se jmenuje právě Změna světa bez převzetí moci. Středem politiky už nadále nesmí být stát, tento cizorodý organismus v těle společnosti, ale právě společnost. V té je třeba působit směrem k šíření emancipačních a pokrokových názorů a k sebeorganizaci, aby pak v příhodné době mohlo dojít k likvidaci státu a dalších mocenských struktur a – jak říká už velmi staré socialistické heslo – moc nad lidmi se mohla změnit ve společnou správu věcí.

Dovolím si použít příměr z krásné literatury, na jejímž základě nedávno vznikla již méně krásná filmová trilogie. V knize Pán prstenů se bojovníci proti Pánu temnot také rozhodují zda mohou použít prsten moci – a docházejí k tomu, že ne, že jej musí zlikvidovat, protože prsten moci jinak zničí, zdeformuje, ovládne a zcela změní je samotné, stejně jako každého svého nositele. Špatné prostředky nelze používat k dosažení dobrých cílů.

Domnívám se, že v reakci na přístup staré levice k moci vzniklo i tzv. antiglobalizační hnutí. Jeho začátkem totiž nebyly masové demonstrace v americkém Seattlu v roce 1999, jak tvrdí ti, kteří si tohoto hnutí teprve tehdy všimli. Jeho začátky lze klást mnohem spíše k roku 1994 a vzpouře mexických zapatistů, kteří jako první ukázali, že odpor proti neoliberalismu je možný a vyzvali k němu i své sympatizanty. Následovala celá řada mezinárodních protestních akcí, z nichž můžeme připomenout rok a půl před Seattlem proběhlou Global street party, která zasáhla i Prahu. Zapatisté a v jisté míře i většina tzv. antiglobalizačního hnutí mají přitom k moci pokud ne přímo odmítavý, pak přinejmenším značně odtažitý postoj. Nechtějí se stát novou elitou, rozhodující o osudu světa, nechtějí ani žádnou takovou novou elitu v podobě jakékoli politické strany podporovat. Chtějí se smysluplně podílet na rozhodování o všem, co se týká jejich životů, nechtějí moc nad ostatními. Proto koneckonců i v tom nejumírněnějším a nejkompromisnějším výhonku tohoto hnutí, Světovém sociálním fóru, nemají místo politické strany.

V malých českých poměrech ovšem tyto (a další) nedostatky stále přetrvávají. Proto nemohu než mluvit o jedné církvi a mnoha sektičkách.

Církví je v této souvislosti samozřejmě Komunistická strana Čech a Moravy a nejde o literární nadsázku. Zdůrazňuji, že nejsem antikomunista, antikomunismus se mi hnusí a vystupuji proti němu. Když čtu plytké antikomunistické výpady mnohých publicistů, mám skoro chuť podepsat přihlášku do komunistické strany nebo do Komunistického svazu mládeže. Když si pak přečtu komentářovou stránku v Haló novinách nebo Mladou pravdu, velmi rychle mě to přejde.

Každému, kdo ví, co je to komunismus, musí být jasné, že žádné „zločiny komunismu“ neexistovaly, že to je orwellovský pojem. Existují ovšem zločiny komunistických stran, včetně Komunistické strany Československa. A jedině jejich poctivá reflexe levicí může napomoci tomu, aby nebyly používány jako laciný klacek pravicí.

Dnešní komunistická strana je stranou dvou tváří. Pravicová publicistika si myslí, že přichází s fatálním odhalením pravé tváře zlých komunistů, když upozorní na to, že státotvorní poslanci pronáší na ulicích revoluční řeči. Skutečnost je ale přesně opačná. Platí to, co KSČM dělá, ne to, co o sobě říká. Komunistická strana je v dnešní době svou praktickou politikou reformní stranou sociálně-demokratického typu, s podílem na zákonodárné moci a s aktivní snahou získat podíl i na moci výkonné. Revoluční řeči na tom nic nemění. Právě proto je ovšem zajímavé položit si otázku, jaká je tedy funkce těchto řečí?

Jsou rituálem, kázáním pro určitou společenskou skupinu. KSČM je převážně stranou starších lidí, kteří po desetiletí nadšeně pracovali a věřili, že budují socialismus. Strana jim nyní v podzimu jejich života slouží podobně, jako jiným jejich vrstevníkům slouží katolická církev – ujišťuje je, že jejich život měl smysl, že skutečně budovali ten správný socialismus a správně následovali Písmo svaté (čti: marxismus-leninismus- brežněvismus), že i po jejich fyzické smrti bude toto jejich dílo pokračovat a zlovolné úklady kontrarevolucionářů, které ho načas pokazily, budou po zásluze potrestány. Nikdo nenalezne odvahu jim říci, že nesloužili věci socialismu, že se podíleli na tragickém omylu lidských dějin, na režimu, který stokrát mohl být reakcí na předchozí křivdy a minulý útlak, ale nenapravil je a ještě je prohloubil. Nikdo tuto odvahu nenalezne i přesto, že i teoretici a analytici KSČM již dávno označují tento režim za protosocialismus – za první, nevydařený a v mnoha ohledech hrubý pokus o socialismus, který selhal a který musel selhat.

Minulý režim vznikl jistě v reakci na sociální nespravedlnosti dnes tolik oslavované první republiky a na peklo Hitlerova národního ne-socialismu. Bezpochyby v některých dílčích otázkách vedl k sociálním pokrokům. Sám se holedbal tím, že zrealizoval myšlenku socialismu. Nebyla to ale pravda. Jestliže socialismus znamená výrobní prostředky v rukou celé společnosti a jestliže deklaruje rovnost lidí, musí logicky také znamenat rovný podíl všech lidí na rozhodování o těchto výrobních prostředcích a rovné rozdělování výsledků práce společnosti. Nic takového se nedělo, výrobní prostředky plně podléhaly byrokratickým centrům, jejichž přední pracovníci měli značná privilegia.

Minulý režim byl spíše svéráznou verzí západního sociálního státu. Dlužno dodat velmi represivní verzí. Namísto deklarovaného práva na práci tu byla reálná pracovní povinnost. Namísto zcela formální politické svobody tu nebyla pro jistotu politická svoboda takřka žádná. Namísto falešné plurality prokapitalistických politických stran tu byla zcela upřímná diktatura semknuté Národní fronty vedené komunistickou stranou. Tento systém mohl být v dílčích otázkách sociálně o něco spravedlivější než klasický soukromý kapitalismus, docházelo v něm ale stále k vykořisťování a navíc se dopouštěl dvou zásadních zločinů, a já tvrdím, že oba se velmi tvrdě obrátily proti levici.

Prvním z těchto zločinů bylo potlačování politické opozice, v první fázi rozsudky smrti, posléze celou škálou prostředků od drobných šikan až po věznění. I kdyby tu nakrásně existoval systém, který by stálo za to chránit před politickou změnou, i kdyby tu nakrásně existoval skutečný socialismus, nikdy nemůže být hájen takovýmito prostředky proti neozbrojené opozici. Nejen, že tato represe krutě postihla velkou část autentické levice, nejenže byl popraven Záviš Kalandra, uštván Karel Teige a dlouhá léta vězněn Petr Uhl. Tato represe především ochromila vůli lidí organizovat se, bránit se mocným a proti politice mocných prosazovat vlastní lidovou kontra-politiku. Můžeme jen spekulovat, do jaké míry to přispělo k malé schopnosti bránit se dnes pravicovým vládám.

Druhým zločinem byla všudypřítomná nesvoboda ve vědecké a umělecké tvorbě a omezování kontaktů se světem. Následkem toho sice v opozici vůči moci vznikla umělecká díla, jimž se dodnes právem obdivujeme, zároveň ale byl podvázán kontakt s celosvětovým vývojem myšlení v různých oblastech. Domnívám se, že přinejmenším v oblasti, jíž se věnuji, v politickém myšlení, to dosud nebylo dohnáno.

Nebudu se tu zmiňovat o dalších problémech, i když jsou mnohé z nich podstatné, jako například otázka nacionalismu. Chce-li být česká levice autentická, musí jasně a nedvojznačně odmítnout tíživé dědictví minulého režimu, přestat být ve vztahu k němu prazvláštně nostalgická a podivuhodně konzervativní, jako to předvádí velká část KSČM. Jistěže je pohodlné opakovat milosrdnou lež o socialismu. Jenže, jak kdysi řekl italský marxistický filosof Gramsci, pouze pravda je revoluční.

Jestliže jsem mluvil o komunistické straně jako o církvi, pak na prostředí zbylé radikální levice zbývá stejně nelichotivé označení sektičky. Jestliže KSČM má většinu členů v důchodovém věku, pak radikálně levicové skupinky jsou povýtce záležitostí mládeže. Kolik je v nich lidí, kteří v nich byli i před deseti lety? A kolik dnešních členů a členek v nich bude i za deset let? A konečně, jestliže velká část členů KSČM se s nostalgií vrací k minulému režimu, tyto sekty se velmi často vrací k minulosti ještě starší a vyhrávají boje, jež v dějinách prohrály ruská Všesvazová strana komunistů – bolševiků, eventuelně španělská Národní konfederace práce. Vyhrávají je pochopitelně jen na papíře svých vlastních textů, zatímco v realitě budou do zblbnutí prohrávat mnohem podstatnější boj – boj o bezpředsudečné pochopení skutečnosti, která obklopuje je samotné.

Takto pochmurně vypadající levice, zápolící s archaickými stereotypy čelí silnému a nebezpečnému nepříteli – nové pravici. Ta vznikla na západě jako reakce na silnou sociální demokracii a její historický (a dlužno dodat, že z radikálního hlediska pěkně nepostačující) výdobytek – sociální stát a pak také na novou levici, mohutný proud emancipačních hnutí, který o sobě dal razantně vědět v šedesátých letech, kdy způsobil bez nadsázky hodnotovou revoluci v mnoha oblastech společenského života – teď parafrázuji myšlenku Immanuela Wallersteina, která je mimochodem v českém levicovém prostředí značně kontroverzní. Tato nová pravice se narozdíl od staré pravice a od velké části levice příliš nevysiluje boji o tom, kdo bude takzvaně u moci a především šíří a vnucuje své myšlenky, a to velmi profesionálním propagandistickým způsobem, na němž pracují celé týmy odborníků. Těm, kdo se o nich chtějí dozvědět něco víc bych vřele doporučil článek bývalého člena Hnutí revoluční mládeže Štěpána Steigera o neoliberalismu v posledním čísle časopisu Listy. V Čechách tento proud reprezentují např. různé „liberální“ a „občanské“ instituty. Dlužno dodat, že jsou velice zmenšenou a až směšnou nápodobou toho, co tato hnutí reprezentují jinde – také ale mají díky široce rozšířenému a umně udržovanému antikomunismu i díky tomu, že zde nenaráží na žádnou „novou levici“, ale na neutěšenou změť sektiček, mnohem snazší pozici.

Bojím se, že tak silnému nepříteli může sotva čelit něco jako je sociální fórum. Samo má některé pozitivní rysy, jako celek je ale příliš doširoka otevřené různým reformistům a politikům, jako je v případě Světového sociálního fóra brazilský prezident Lula, tedy lidem, jejichž program shrnují mnozí analytici výstižně jako neoliberalismus s lidskou tváří. Napadá mě jedna možná ne zcela výstižná, ale varující paralela, kterou svůj jistě už únavný úvod ukončím. I u nás jsme měli jednoho politika, který chtěl socialismus s lidskou tváří, přičemž slovo socialismus v té době spíše znamenalo mezinárodně působící represivní systém. Víme velmi dobře, jak nakonec hanebně kapituloval a podepsal mimo jiné pendrekový zákon namířený proti svým vlastním stoupencům a stoupenkyním. I u nás jsme rovněž měli jedno fórum, i když ne sociální, ale Občanské. Ač se rovněž deklarovalo jako lidové hnutí vzešlé zdola, nakonec posloužilo neoliberálním politikům jako výtah k moci, než bylo odkopnuto ve prospěch „standardních“ stran. Alespoň pro mě je tato paralela dosti varující.

Děkuji za pozornost.



Ondřej Slačálek je študent filozofickej fakulty Karlovej univerzity a redaktor časopisu A-KONTRA. Je priateľom hej rup!u.





Vaše komentáre:

llevin  (02.11.2004 10:14:09)     
Díky!
Konečně jeden text o téhle problematice psaný s vysokou mírou (sebe)reflexe. Díky za něj, na podobný pohled jsem čekala marně u přátel, kteří by ho měli být schopni.

Reagovať


Pridať nový komentár

Meno (alebo prezývka):  
E-mail:  
Titulok (nadpis komentára):  

A ešte kontrolná otázka: Koľko písmen je v slove "hejrup"?

V rámci komentárov nemožno použiť značky jazyka HTML (tagy).

Ak chcete vložiť tučný text, linku, či mailovú adresu, použite prosím nasledovné značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domena.sk[/odkaz], [email]meno@domena.sk[/email]

Poslať linku priateľoviFormát na tlač

           



Základom tohto webu je redakčný systém phpRS napísaný v jazyku php.
Úprimná vďaka za pomoc pri jeho úprave patrí (v chronologickom poradí)
Viliamovi Búrovi, Robertovi Zelníkovi a Petrovi Gočevovi.