hej rup! - Úvodná stránka

stránky

pre tých,

čo sa neboja

rozmýšľať inak

21. 11. 2017 • úvodná stránka • rubriky • linky •

 

Úvodná stránka
O čom to tu je?
Deforma školstva
Vojna v Iraku
Dôchodková deforma
Rok 1968
November `89/ Slobodné voľby
Slovenská ľavica
Zelení
Socializmus
Alter/globalizácia
Latinská Amerika
Osobnosti
Ostatné
NATO
Weblinky
Rozšírené vyhľadávanie
Osobná úprava

Vyhľadávanie



Z archívu



Ako neskončiť studenú vojnu

William Blum

Najväčšími zločinmi Ronalda Reagana boli krvavé vojenské akcie, ktoré mali za cieľ potlačiť spoločenské a politické zmeny v Salvadore, Nikarague, Guatemale a Afghanistane. Na tomto mieste by som sa však chcel venovať mediálnym výlevom o údajnej Reaganovej úlohe pri ukončení studenej vojny. V skutočnosti ju totiž Reagan predlžoval. Tu je úryvok z mojej knihy Ako sa zabíja nádej (Killing Hope):

(18. 06. 2004)



Linka na dnes



Kroky

Jediné oficiálne tlačové médium KSS - konkurujúce súkromnému Úsvitu odpadlíka Hoptu. „Aká strana, také noviny...“



Boj o půdu ve Venezuele


Maurice Lemoine

vydané 03. 05. 2004 • prečítané 9923x
formát na tlač



19. srpna vypršela polovina mandátu prezidenta Hugo Cháveze. Venezuelská ústava umožňuje po uplynutí půlky volebního období organizaci odvolávacího referenda. Avšak 12. září prohlásila Národní volební rada, že žádost opozice, předložená 20. srpna, je nepřijatelná, neboť není v souladu se zákonem a nedbá norem ústavy. Část opozice dál sází na spiknutí, které by vedlo k násilnému řešení krize. Bojuje totiž o čas. Uskutečňování očekávaných opatření (od široké alfabetizační kampaně po velmi významnou agrární reformu) totiž zvyšuje mezi lidem podporu vlády.


Kam oko dohlédne, všude se rozkládá ohromná planina podobající se zelenému oceánu sem tam přerušovanému ostrůvky stromů. Po pouhých deseti minutách cesty autem ze San Carlos, hlavního města státu Cojedes, začíná Latifundio. Za nekonečnými ostnatými dráty leží 20 tisíc hektarů hatos – chovných statků, patřících rodině Boultonových, jedné z nejbohatších v zemi. Za nimi je 14 tisíc hektarů Hato el Charcote, ty patří společnosti La Flora Compaňía Anónima. Půda, na které spatříme desítky novillos (volů) se ztrácí v nekonečnu. Dál se nachází rozlehlé pláně rodiny Brangerových (125 tisíc hektarů v Municipio Pao) a dále půda dalších terratenientes, velkostatkářů, kteří vlastní 80 tisíc hektarů tam a 30 tisíc zas někde jinde, přičemž z nich často využívají pouhé tři či čtyři tisíce hektarů.

„Jsem rolník, ale nemám půdu. Tu budu mít až na hřbitově.“ Žijeme v době, kdy rolník, který vstoupí na tyto ladem ležící prostory, je polapen, uvězněn či zaháněn střelbou. V současnosti zemědělský dělník, peón, vydělává „bídných 3000 bolos denně“. Na drobných hektarových polích sázejí rolníci kukuřici a žijí z Ducha svatého. Ten, kdo nemá na to, aby si koupil nebo pronajal kousek pozemku, živoří uzavřen do čtyř stěn v odporných ranchitos na okrajích měst.

Hlad ale nečeká. Alespoň ne věčně. 14. října 2000 zabrala skupina 25 mužů a jedné ženy pod vedením Jesúse Vásqueze část Hato El Charcote, jehož vlastníkem se prostřednictvím společnosti Flora Compaňía Anómina ukázala být Britská koruna! „Guvernér je požádal, aby předložili vlastnický list. Nikdy to neudělali. Ve skutečnosti šlo o státní půdu.“ Vyšetřování provedené Národním ústavem pro půdu, který byl vytvořen 8. ledna 2002, aby uskutečňoval zákon o půdě navržený Hugo Chávezem, tuto skutečnost potvrdilo. Od té chvíle bylo osmi stům rodinám, které se seskupily do dvaceti čtyř družstev, přidělovány části půdy velkostatku. Tato družstva osázela sedm tisíc hektarů půdy. Kukuřice, papaya, fazole, kořenová zelenina a manioc nyní obklopují ranchos se střechami z banánovníků a školu ze dřeva, kterou si rolníci sami postavili. Sami také vybudovali mosty, které tuto oblast zpřístupňují, a hrdě sledují, jak po nich přejíždějí traktory a nákladní vozy, které si koupili díky vládním půjčkám. „Minulý rok jsme sklidili dvě tuny kukuřice, tento rok předpokládáme, že se dostaneme až na šest tun. A pak ještě výš,“ těší se Vásquez: „Lidé pracují a mají co jíst. A to je, upřímně, ohromný úspěch.“

A zatímco si terrantenientes za spikleneckého mlčení předešlých vlád neoprávněně přivlastnili milióny hektarů půdy, 70 % spotřebovaných potravin je do Venezuely dováženo. První příklad: Druhým nejvýznamnějším průmyslovým odvětvím po těžbě ropy je pivovarnictví. Ovšem vlastníci pivovaru Polar raději dovážejí veškerý chmel ze Spojených států. Druhý příklad: Většina kukuřice spotřebované ve Venezuele se tam i pěstuje a sklízí. Ale sterilizovaná kukuřice se dováží ze zahraničí! A tak i když tento stav přináší zisky dovozním a distribučním podnikům, těm nejchudším vrstvám, zejména pak drobným výrobcům, zlomil vaz a statisíce rolníků bylo ponecháno bez obživy.

13. listopadu 2001 vyhlásil prezident Chávez zákon o půdě. Ten byl součástí dalších 49 zákonů – dekretů. Jeho účelem je překlenout propastnou sociální nespravedlnost rozvojem výroby a zajistit potravinovou soběstačnost Venezuely. Přitom se nemá nijak dotknout velkostatků, které produkují zemědělské výrobky, má však skoncovat s latifundio. Ustanovuje daň z neobdělávané půdy i možnost vyvlastnění a zakazuje, aby jediná osoba mohla vlastnit více než 5000 hektarů. Počítá také se záborem četných státních pozemků, které byly nezákonně zabrány. Všechna takto zabraná půda má být přidělena rolníkům, zejména – avšak ne výlučně – těm, kteří se sdruží do družstev.

8. prosince 2001 asi 20 tisíc campesinos v přeplněných autobusech nebo namačkáni na korbách náklaďáků opustili svá pueblos. A nazítří prošli Caracasem: osmahlí, zarostlí, špinaví, ale rozzářeni, aby tuto událost oslavili. „Přijeli jsme dobrovolně, ne jako dříve, když se rolníkům za demonstraci dávaly peníze nebo potraviny,“ tvrdí Claudio Ditulio z města Curito Mapurital (stát Barinas), kde Národní ústav pro půdu právě předal 31 700 hektarů půdu pěti stům rolnickým rodinám. „Jeli jsme do Caracasu díky vlastním skromným prostředkům, ale také díky obrovské naději…“

Půda! Tato konečně vyslyšená touha přivedla rolníky do řad mnoho demonstrací na podporu bolívarské revoluce. „Nikdy jsem neběhal za nějakou ženou tolik, jako jsem se nyní nachodil pro tohoto prezidenta,“ říká s úsměvem jeden z druhů Ditulia. Po vyhlášení těchto radikálních reforem se konečně bolívarská revoluce dostává k jádru věci.

Stejně tak se však dostává do nemilosrdného boje s opozicí.

„Zákon má intervenční a etatizující charakter a neuznává vlastnické právo, které je jedním ze základních lidských práv,“ ozvaly se okamžitě organizace jako Sdružení chovatelů dobytka z Táchira (Agosata) a Fedecámaras Táchira, místní pobočka stejnojmenné organizace. „Daň z neobdělávané půdy je neústavní (…) Tento zákon vychází z komunistického přesvědčení, je příznačnou formou kolektivistické politiky (…) Spíše než o filozofický názor jde o sklon k totalitnímu uvažování.“ Podle José Luise Betancourta, vůdce Národní federace chovatelů dobytka (Fedenga), „zkrachuje kvůli tomuto zákonu spousta chovatelů dobytka“. Stejně smýšlející Pedro Carmona (šéf šéfů) a Carlos Ortega (předák zkorumpované CTV) zahájili 10. prosince první všeobecnou stávku. „Zvůle těchto zákonů nás nutí k pádným argumentům a k jednoznačným akcím občanské neposlušnosti.“ Tato stávka byla předzvěstí pokusu o převrat 11. dubna 2002.

Přesto ještě téhož dne (10. prosince) zvedá hozenou rukavici prezident Chávez na demonstraci, která se podobá rozbouřenému moři rudých baretů a praporů, a oficiálně tento zákon podepisuje. „Pánové velkostatkáři, připravte si své dokumenty, protože budete muset dokázat, že vám vaše půda skutečně patří!“ Ve stejnou dobu zástupci latifundistů na demonstraci, která je vysílaná v přímém přenosu médii, text zákona trhají.

„Naši statkáři se ani nepodobají kapitalistům. Ti totiž půdu využívají k výrobě,“ tvrdí Ricaurte Leonete, který byl začátkem srpna 2003 jmenován předsedou Národního ústavu pro půdu. „V Evropě se už kapitalismus dávno zbavil tohoto příživnického chování.“ Opozice křičí: „Castrokomunismus!“ A tak začínají ve Venezuele vířit válečné bubny.

Ve státě Yaracuya však už duní. V této oblasti rolníci recitují poezii a říkají si prostě: soudruzi. Vede je charismatický předák Ezequiel Zamora, přezdívaný Canez. Výbory pro půdu z Comunare Rojo a Urachiche žádaly a 4. března 2002 i obdržely 665 neobdělávaných hektarů, které patřily rodině Bolmerové a rodině Azlecové. Obě tyto rodiny udržovaly úzké vztahy s opozičním guvernérem Eduardem Lapim. Podle údajů Národního úřadu pro půdu byla tato půda původně v držení zaniklého Národního zemědělského úřadu.

14. června napadla místní policejní zásahová jednotka Los Panteneros na rozkaz guvernéra asi 850 osob, které se na těchto pozemcích zcela v souladu se zákonem usadily. S pomocí slzného plynu a střel všech možných ráží byli tito lidé zahnáni zpátky až do Comunare Rojo. Akce si vyžádala více než 20 raněných, osm lidí muselo být hospitalizováno. „V Yaracuy se rozmáhá anarchie, a to nedovolím,“ prohlásil guvernér Lapi. Předseda Státní legislativní rady Victor Pérez odsoudil „teroristický plán“, který osnují rolníci z Comunare Rojo.

V Santa Lucía, což je součást Hacienda Santa Catalina, která „patří“ cukrářskému konsorciu Central Matilde, obdrželo 3. března 2003 asi 600 osob 540 hektarů půdy, finanční podporu ve výši 170 miliónů bolívarů (96 tisíc euro) a čínský traktor, což jim umožnilo osít prvních 170 hektarů. „Jejich lidé nás 20. června napadli, spálili jeden náklaďák a auto, zmlátili lidi a navíc je polili benzínem,“ vypráví „Zapata“, jeden z předáků družstva. Na hubených a pobledlých tvářích lidí kolem něj září štěstí, i když trochu zmožené. „Támhle postávají Lapiho panteneros,“ ukazuje „Zapata“ ke starým kasárnám. „Střílejí do vzduchu, vyhrožují a provokují nás, abychom jim to oplatili a oni mohli ospravedlnit násilnou represi.“ To se děje i přesto, že soud vydal nařízení k ochraně rolníků v podobě „hlídek národní gardy“.

Když je „nepřítelem“ guvernér opozice, jako například ve státech Yaracuy, Apure a Carabobo, nebo politiqueros bývalého režimu, není se čemu divit. Avšak v lednu roku 2002 v El Robalu ve státě Cojedes rozpoutal represi Johnny Yanez Rangel, který byl zvolen za Hnutí pro 5. republiku, což je prezidentova strana! „Vyhnal rolníky, zničil jejich ranchos a veškerý materiál, všechno šlo do háje,“ vypráví s zuřivostí v hlase Vásquez. Guvernér – revolucionář proti revoluci? Ne tak docela… Mnoho oportunistů se přidalo na stranu kandidáta Cháveze, když se ukázalo, že jeho vítězství v prezidentských volbách je jisté. 12. dubna 2002 se Rangel bez výčitek svědomí přidal k vládě pučistů, než zase druhého dne zavčasu přeběhl zpět, když se Chávez vrátil k moci. (Po zásahu prezidenta musel Yanez Rangel uhradit 55 miliónů bolívarů rolníkům, které dal vyhnat.)

Situace byla o to vážnější, že se ze začátku projevili zástupci Národního ústavu pro půdu v Cojedes jako naprosto neschopní. „Dostaly se tam pochybné síly, latifundisté, hospodářské kruhy a všechno se začalo zpožďovat,“ vzpomíná José Pimentel. Ten je pověřen organizací mobilizací pokaždé, když se koná v Caracasu demonstrace na podporu prezidenta. „Na naši žádost provedl prezidentův bratr Adán Chávez, tehdejší ředitel Národního ústavu pro půdu, audit a zjistil, že místní úředníci neudělali za devět měsíců nic.“ Gustavo Guttiérez, jmenovaný v červnu 2003 předsedou této instituce, se bez nároku na odpočinek pustil „do nápravy chyb a reorganizace ústavu“. Pod jeho vedením musel Národní ústav pro půdu, který nahradil neschopný a prohnilý Národní zemědělský institut, během velmi krátké doby začít vše od začátku. „Šlo hlavně o nové úředníky,“ vzpomíná současný předseda Ricaurte Leonel“ „Ti museli „objevit“ zákony a znalost jejich uplatnění.“ V zemi, kde archivy a katastry často nefungují, jak by měly, nemluvě o odporu rádoby vlastníků, byly začátky nesnadné. Když prezident Chávez v září roku 2002 přišel na to, že „nová organizace neodevzdala ani tisíc hektarů, „rozzuřil se“: „Chci, aby do 30. srpna 2003 bylo vydáno 1,5 miliónů hektarů, jinak všichni letíte od předsedy (tehdy to byl jeho bratr Adán) až po nejnižší úředníky.“ Od té doby vše postupovalo „nesmírnou rychlostí“. (Takový spěch přinesl i chyby vůči vlastníkům s platnými vlastnickými listinami nebo v oblastech chráněných ministerstvem životního prostředí.) Na konci srpna bylo přiděleno 1 340 000 hektarů půdy 62 800 rodinám. (Ohlášeným cílem však zůstává dosažení rozdělení 2 miliónů hektarů mezi 500 000 rolníků.)

Vše však není tak růžové, zejména pak v Apure, „horké oblasti“ podél kolumbijských hranic. „Tady je to zoufalé, compaňero, agrární revoluce sem nedorazila.“ Posuďme sami: Flora compaňía anónima, patřící rovněž k Britské koruně jako ve státě Cojedes – 350 tisíc hektarů; Hato La Victoria – 100 tisíc hektarů; Hato El Cedral – 150 tisíc hektarů; La Cana Vilena – 30 tisíc hektarů; Matebanco – 25 tisíc hektarů…

Rolnické hnutí zde vždy naráželo na nelítostnou represi. Stačilo jej obvinit, že se skládá z „guérilleros“. Jedno období se obzvláště vrylo místním do paměti. Bylo to v době, kdy generál Enrique Medina Gómez velel „operační oblasti číslo 1“, jeho oddíly měly bojovat proti nepravidelným jednotkám, které do Apure pronikaly z Kolumbie. 23. ledna 1997 dal osvobodit sedm kolumbijských paravojáků, kteří byli i s výzbrojí zadrženi 22. prosince 1996. Tito muži dostávali dva až tři milióny bolívarů od příhraničních chovatelů dobytka výměnou za příslib bezpečnosti! Jak to vysvětlil generál, prováděli zde „sběr informací“ a měli zcela platné povolení ke vstupu do operační oblasti číslo 1.

Nakonec byl tento generál Hugo Chávezem převelen a neprozřetelně jmenován vojenským přidělencem venezuelského velvyslanectví ve Washingtonu. 11. dubna 2002 se E. Medina Gómez stal jedním z klíčových aktérů puče. Mezitím v roce 1998 obvinili představitelé občanské společnosti z Guasdualito členy politické policie Disip ze spolupráce s paravojáky v příhraniční oblasti.

V Guasdualito nám Santo Durán, zodpovědný za technické vybavení delegace Národního úřadu pro půdu pro Horní Apure, odevzdaně ukazuje staré vybavení z roku 1970, kanceláře, jediný počítač pro tři lidi a před úctyhodnou hromadou dokumentů si stěžuje na nedostatek prostředků. „Děláme všechno na koleně,“ hořce dodává. Na této situaci není však nic výjimečného. Zástupci Národního úřadu pro půdu jsou zjevně nepříliš dobře vybaveni všude. Na naše otázky však Durán odpovídá sebevědomě. I přes pár sporů a odpor některých velkostatkářů se „v podstatě vše vyřešilo poklidnou cestou“.

Rolníci, kvůli nimž Národní ústav pro půdu existuje, však mluví jinak. „Tady je sedmdesát záborů, pro které Národní úřad pro půdu nic neudělal. V Horní Apure nebyla dosud předána ani jedna zemědělská karta (dokument umožňující provést zábor),“ rozčiluje se Domingo Santana z Revoluční fronty Simóna Bolivara. V ubohých ranchos, rozptýlených podél řeky Apure do vzdálenosti 200 metrů od břehu, to vře vzteky. „Dál nesmíme chodit, je to soukromé vlastnictví,“ vysvětluje mi pokorně jedna žena a odhání rukou hmyz, který se vznáší nad jejím talířem. V této krajině povodní, kde se nohy chodce boří do bláta, se budoucnost pro místní „byrokraty“ z Národního ústavu pro půdu jeví nepříznivě. „Jsou to lidé, kteří nejsou vůbec na straně revolučního procesu a pro které znamená zákon o půdě jen dobré živobytí a slušnou výplatu.“

Nutno dodat, že Durán byl dříve správcem jednoho ze statků, kde probíhá zábor (la Hato La Miel). Rolníci proto vážně uvažují o násilném „zabrání kanceláří Národního ústavu pro půdu“. Zároveň se radují, neboť jejich „velký přítel“, do kterého vkládají „spousty nadějí“, Ricaurte Leonel, veterán rolnického hnutí a znalec Horní Apure, byl v Caracasu jmenován ředitelem tohoto ústavu.

Bolívarská revoluce chce být – a je – revolucí demokratickou. Nepadají za ni hlavy a nehledá se nepřítel. Tím dokazuje svou velikost, jež je bohužel zároveň i její slabostí. 6. února 2003 přijel prezident Chávez na pozemky družstva Jacoa (stát Barinas). Byla zde postavena nová silnice, která tyto pozemky zpřístupnila. Kromě zemědělských karet předává prezident 500 lidem, kteří zabrali tuto půdu opuštěnou dvěma velkostatkáři, tři traktory a 690 miliónů dolarů v úvěrech (390 tisíc euro). O sedm měsíců později je tento ukázkový projekt prezidenta stále jen na půli cesty. „Náš commandante si myslí, že je všechno v pořádku. Přitom mu zatajují skutečná čísla a neříkají pravdu. Tady nebylo obděláno 500 hektarů půdy, ale pouhých patnáct!“ Ministr infrastruktury měl už dávno odlesnit 400 hektarů lesa. Neudělal to. I po mnoha upozorněních se úředníci z úřadu zemědělského rozvoje pověření odvodněním a zavlažováním dosud nedostavili. O úřednících z ministerstva životního prostředí, jichž se to také týká, platí totéž. „Státní úřady mě nepřijímají,“ stěžuje si Richard Vivas, jeden z vedoucích družstva: „Podporuje mě pouze Národní ústav pro půdu.“

Gladys Vivasová, zaměstnankyně Národního ústavu pro půdu v Caracasu, tyto obtíže potvrzuje. Vláda chce nejenom rozdělit půdu, ale také stroje a úvěry. Usiluje o to, aby obyvatelstvo mělo infrastrukturu, domy, školy, zdravotnická střediska. Aby to dokázala, musí Národní úřad pro půdu spolupracovat s ministerstvy a příslušnými úřady. Což jsou velmi byrokratické organizace, z nichž mnoho úředníků, střední kádry i zaměstnanci jsou členy bývalých vládních stran a zastávají své funkce 15 až 20 let. „Dělají vše, co je v jejich silách, aby bránili tomuto druhu rozvoje. Musíme – a stejně tak i ministři – pracovat jako spiklenci, hledat spojence, pronikat mezi ně. Tím pádem jde vše často velmi pomalu.“ Zkrátka velké plýtvání časem a energií.

V příbytcích postavených z barro, směsi bláta nahozené na mřížoví ze dřeva, se rolníci poprvé organizují a seznamují se zákony. Čtou je. Vědí již, že mají práva. Při potížích a zdržení reagují velmi diplomaticky. „Nenechte se zmást provokací,“ slyšíme na schůzi v Hato El Miedo (stát Barinas). „Musíte bojovat hlavou. Naší zbraní je zákon.“ V družstvu Jacoa, kde se připravují vyburcovat z nečinnosti selhávající instituce, upřesňuje jeden z předáků nejmenší podrobnosti akce: „Musíme se protlačit do dveří. Ale pozor s transparentem, na kterém stojí: Jsme revolucionáři, stojíme za prezidentem. Potíž je pouze v tomto funkcionáři. Jinak toho využije tisk a opozice z toho vytříská kapitál.“

Protože opozice leží v záloze. Díky Nejvyššímu soudu, který ovládá, se jí 20. listopadu 2002 podařilo zrušit články 89 a 90 zákona o půdě. Článek 89 umožňoval Národnímu úřadu pro půdu uzákonit předběžně zábor půdy rolníky už během soudního jednání, kdy mělo být prokázáno, že vlastník půdy není ve skutečnosti jejím vlastníkem. Od nynějška může zábor proběhnout až po rozsudku. (V úvahu je nutno brát, že soudní systém nebyl nikdy očištěn, často táhne za jeden provaz s opozicí a soudní procesy jsou zdlouhavé.) Článek 90 zakazoval jakoukoli náhradu „vlastníkovi“, který postavil zařízení, domy nebo budovy „na státní nezákonně zabrané půdě. „Jen si to představte,“ rozčiluje se Leonel, „ukradou mi auto, zloděj tam dá nové pneumatiky, motor, a když to auto znovu získám, musím mu uhradit motor a pneumatiky!“

A tak než Národní shromáždění změní znění dvou dotyčných článků, byly díky prezidentově dekretu číslo 2292 ze 4. února 2003 a usnesení Národního úřadu pro půdu 177 zavedeny zemědělské karty. Ty nepředstavují vlastnickou listinu, ale umožňují zábor sporné půdy a čerpání úvěrů k jejímu zhodnocení.

Nicméně odpor proti této revoluci na venkově bere na sebe i násilnou podobu. Richard Vivas, místní koordinátor Národního úřadu pro půdu, vyjíždí z Guanare (hlavní město Portuguesy) a spěchá do Zoropo. Byl upozorněn mobilním telefonem, že tam vede skupinka místních rolníků prudkou hádku s campo volantes (obdoba kovbojů, jsou dnes ozbrojenci v žoldu terratenientes). Na místě vládne vzrušená atmosféra a zmatek. „Nechtějí nás nechat projít,“ čertí se jedna rolnice a ukazuje prstem tři muže s puškami. „Vyhrožují nám, pálí naše ranchos, ničí naši úrodu,“ dodává jeden z místních. Vivas je uklidňuje. S pohledem policajta vytáhne telefon. „Požádám Disip, aby provedl prohlídku a zjistil totožnost těch lidí.“ Když se vrátíme do Guanare, města, s graffiti hlásícími například: „Ať žije Ježíš, Bolivar a Chávez!“, svěřuje se nám: „Už mně mockrát vyhrožovali smrtí. Beru je vážně. Tato opozice zabíjí.“

Ve státě Portuguesa bylo zavražděno dvanáct osob. Jacino Mendoza, který spolupracoval na utváření výborů pro půdu a požadoval vlastnické listiny pro padesát rodin na státní ladem ležící půdu, byl „popraven“ před kanceláří Národního ústavu pro půdu. Byla zadržena podezřelá osoba. Prostředník, který měl najmout sicarios (nájemné vrahy), dosvědčil, že obdržel osm miliónů bolívarů z rukou Omara Contrerase Barbozy, bývalého ministra zemědělství ve vládě bývalého prezidenta Carlose Andrése Péreze, sesazeného pro korupci. Ten tvrdí, že tato půda patří jemu. Tento případ dosud nebyl vůbec projednáván justicí.

Existují jak likvidační skupiny, tak organizované bandy, které jsou placené terratenientes. Nalezneme je zejména ve státech Zulia, Barinas, Tachira a Apure. Někdy se jim do práce připletou i mediální nájemní zabijáci. Roberto Giusti ve své rádoby reportáži ze dne 24. března uveřejněné deníkem El Universa obvinil Jorge Nievese, předáka rolníků a místní komunity, že je jedním z comandantes údajné Bolívaristické fronty osvobození. Ta měla být „ozbrojenou pěstí bolívarské revoluce“ a působí ve spojení s kolumbijskými partyzány ve státě Apure. (R. Giusti, „El brazo armado de la revolución“, El Universal, Caracas, 24. března 2003) O měsíc později byl tento označený cíl zastřelen ve městě Guasdualito, které se přímo hemží kolumbijskými paravojáky.

Federace chovatelů dobytka tvrdí, že ozbrojené síly podporují zabírání produktivní půdy a že zemědělské karty jsou předávány skupinám partyzánů. Opozice křičí: „Diktatura!“ Ve skutečnosti jsou to však lidé z řad stoupenců demokraticky zvoleného prezidenta, kteří jsou zabíjeni. V této médii zapomenuté válce bylo za dva roky zavražděno74 rolníků (od roku 1999 více než 120). Navzdory zločinům a krvi se v těchto rozlehlých oblastech prohlašuje nezvratná podpora „našemu commandante“, prezidentovi Hugo Chávezovi. Nadšení se vymyká představivosti. Všude se lidé zdraví zvučným: „Zdar, kamaráde, jak jde boj?“ Všude se mluví o kukuřici, zelenině, ovoci, čiroku, dobytků, chovu ryb, zahájení výroby, nových školách a nových bytech. Jistě, nikdo tu nezapomněl, že prvním opatřením pučistické vlády bylo právě zrušení zákona o půdě. Politická krize v Caracasu, která nebere konce, je bedlivě sledována, neboť opozice se snaží všemi možnými prostředky svrhnout prezidenta dřív, než bude moci uskutečnit reformy. Zaobaleně, ale i přímočařeji je slyšet varování: „Jestli nás o tohle všechno připraví, dojde tu k občanské válce.“









Vaše komentáre:

K tomuto článku sa doteraz ešte nikto nevyjadril.


Pridať nový komentár

Meno (alebo prezývka):  
E-mail:  
Titulok (nadpis komentára):  

A ešte kontrolná otázka: Koľko písmen je v slove "hejrup"?

V rámci komentárov nemožno použiť značky jazyka HTML (tagy).

Ak chcete vložiť tučný text, linku, či mailovú adresu, použite prosím nasledovné značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domena.sk[/odkaz], [email]meno@domena.sk[/email]

Poslať linku priateľoviFormát na tlač

           



Základom tohto webu je redakčný systém phpRS napísaný v jazyku php.
Úprimná vďaka za pomoc pri jeho úprave patrí (v chronologickom poradí)
Viliamovi Búrovi, Robertovi Zelníkovi a Petrovi Gočevovi.