hej rup! - Úvodná stránka

stránky

pre tých,

čo sa neboja

rozmýšľať inak

23. 11. 2017 • úvodná stránka • rubriky • linky •

 

Úvodná stránka
O čom to tu je?
Deforma školstva
Vojna v Iraku
Dôchodková deforma
Rok 1968
November `89/ Slobodné voľby
Slovenská ľavica
Zelení
Socializmus
Alter/globalizácia
Latinská Amerika
Osobnosti
Ostatné
NATO
Weblinky
Rozšírené vyhľadávanie
Osobná úprava

Vyhľadávanie



Z archívu



Vývoj a struktura německých Zelených

Tomáš Lindner

Západoevropské stranické systémy se zdály být ještě v 60. letech minulého století stabilní a těžko proniknutelné pro nové politické strany. Konec 60. let však do zdánlivě klidných vod materiálně nasycených západoevropských společností přinesl vichr politických změn a neklidu. Vše začalo protestem zradikalizovaných studentů v ulicích velkoměst. Masové protesty neměly dlouhý život, hluboce však zasáhly politickou kulturu v jednotlivých zemích. Výsledkem byla zvýšená touha po politické participaci, která se projevila nebývalým přírůstkem občanských iniciativ a hromadnou účastí ve společenských hnutích. Paralelně ke změně politické kultury došlo k rozšíření povědomí o nebezpečném směřování moderních společností a pocitu zanedbávání nemateriálních potřeb lidského života. Spojení politického neklidu a chuti participovat s novými zájmy, které dosud nepronikly do politických arén, se událo rychle a takřka nevyhnutelně.

(13. 04. 2005)



Linka na dnes



Participatory Economics

Jeden z modelov ekonomiky, ktorá odmieta „reálny socializmus" i kapitalizmus. Autorom modelu, ktorého znalosť sa vďaka svetovému antikapitalistickému hnutiu začína šíriť po celom svete, sú vydavateľ ZMagazinu Michael Albert a profesor ekonómie na Washingtonskej univerzite Robin Hahnel.



Vytváří blairismus politický prostor pro autentickou novou levici?


Petr Kužvart

(Prevzaté s láskavým súhlasom pôvodného vydavateľa)

vydané 03. 02. 2004 • prečítané 9473x
formát na tlač



Nedávno jsem poslouchal na Českém rozhlase 6 zajímavý komentář zjevně dost pravicového redaktora – o situaci na francouzské levici. Nesmírně zajímavé. Jospinova socialistická strana byla donedávna u moci a pěkně poblairovsku dělala v podstatě liberální, pravicovou politiku. Ale členstvo strany a voličstvo rozhodlo jinak. Podpořilo levicové frakce, Revoluční komunistickou ligu založenou kdysi Alainem Krivinem a Dělnický boj.


Jejich stoupenci mají nyní v orgánech strany asi 40% hlasů a v nedávném průzkumu se pro ně vyslovilo 22% voličů (Právo 15. 11. 2003). Vedoucí osobnosti těchto stran jsou obyčejní lidé – jeden z nich každý den na kole rozváží dopisy, jsa občanským zaměstnáním listonoš. A kdo vede druhou organizaci? Bankovní úřednice, jež v prezidentských volbách dostala nezanedbatelných 10 % hlasů. Zdá se, že znechucení z jospinovského vladaření a pohled na obyčejné lidi ve vedoucích politických funkcích - nikoli tedy na profesionální politiky či politické a aparátnické spekulanty a kariéristy - na někoho, s kým se lze bez problémů identifikovat, je pro obyčejné Francouze dnes asi docela přitažlivý. "Měšťáčtí" analytici samozřejmě kroutí hlavou a zvedají výstražně prst: pozor na ně, jsou to trockisté!

O něčem to určitě svědčí. Pokud se Labour Party za Blaira posunula hodně doprava, pak určitě vzala určitý voličský potenciál centristickým liberálům a snad i pravicovým konzervativcům. Totéž německá SPD za Schrödera. U nás je to trochu složitější. Je jen logické, že se hroutí preference sociální demokracie, jež vládne centristicky a je vnímána jako vnitřně nejednotná sešlost ambiciózních, ba kariéristických individuí, jež spojuje pouze pozice u vrcholové politické moci a inkasování výhod z výkonu této moci. Kdo rozjede reformu veřejných financí, charakterizovanou zostřením ekonomických podmínek pro zaměstnance a drobné podnikatele, kdo zvýší daně drsným způsobem a má levicový a levostředový voličský potenciál, musí počítat s propadem. Tato strana asi zkomplikuje svým posunem vpravo perspektivu přežití takových US – DEU a může znamenat komplikace i pro určitou část KDU – ČSL, ale hlavně přenechává tímto pohybem část voličů KSČM.

A to je zajímavá skutečnost. KSČM je totiž dosud ostatní politickou scénou převážně ostrakizována. Hodnotu symbolu v tomto směru mají „zásadové“ postoje Václava Havla. S generálním tajemníkem ÚV KSČ Karlem Urbánkem sice počátkem prosince 1989 jednal, nehledě na časté schůzky s Ladislavem Adamcem, rovněž vysokým stranickým funkcionářem a členem vedení KSČ (než sám složil stranické funkce na zasedání ÚV týden po 17.listopadu). Na zasedání parlamentu 29. prosince 1989 byl zvolen jednohlasně prezidentem hlavně hlasy předlistopadových poslanců - většinou členů KSČ. Po převzetí moci však změnil postup a rozhodl se s komunisty nejednat a ignorovat jejich stranu, jakkoli nikdy nepřestala být legitimní parlamentní stranou a on z ústavy prezidentem celé republiky, tedy všech jejích občanů. A tak vznikl a po řadu let trval podivný paradox: prezident z politického hlediska nevykonával svůj mandát nadstranicky a v plném rozsahu. Následovala jej většina ostatní politické reprezentace této země. Důsledky se dostavily.

Tak to bylo dosud. Postupně ovšem nazrává nutnost změny. Příklady jsou nasnadě. Netřeba příliš rozebírat pragmatický krok senátora Vladimíra Železného, který s komunistickými senátory vytvořil účelový klub zaměřený na získání služebního auta a vybavení kanceláře. Podstatné je, že komunisté sílí a mají samozřejmě zájem se dostat také k vrcholové moci, získat podíl na jejím výkonu. Jak se ČSSD posouvá doprava a oni přebírají její voliče, tak se i oni bezděky posunují poněkud doprava. Vede je k tomu potřeba prokazovat politickou korektnost, dokazovat, že i u moci by byli spořádanými chlapíky bez diktátorských choutek a hlavně bez záměrů stávající společenský systém nějak měnit.

Dříve či později se vztah k nim musí změnit. Politické podmíněné reflexy zděděné z minulosti ani jejich účelové zneužívání paušálně protilevicovými politickými směry nemohou trvat věčně. A tak se bude patrně dále postupně prohlubovat dnešní vývoj jakési „sociáldemokratizace“ komunistů, a to tím intenzivněji, čím se budou více blížit účasti na výkonu vrcholové politické moci.

A tím se logicky také musí otevírat volný politický prostor na levici, té spíše radikální, tedy zásadové a náležitě kritické k establishmentu. To je jistě podstatný poznatek. Tady se vytváří „opuštěný“ politický prostor, potenciál pro obrození levice na nových základech a s novou dynamikou. Něco jako ve Francii, kde jsou již dost daleko, majíce reálný vliv a nezanedbatelnou voličskou podporu. Obdobná vývojová potence existuje jistě i v Německu a snad i v Anglii. Klasické komunistické strany v západních zemích – pokud byly v minulosti význačnými politickými organizacemi - zkolabovaly a marginalizovaly se, což je všeobecný trend, zvlášť markantní v zemích s tradičně silnou komunistickou stranou (Itálie, Francie).

Je opravdu otázka, kdo obsadí tuto vytvářející se politickou niku. Může to být nová levice, pokud k tomu bude připravená a tedy schopná svou roli v dané době sehrát. Ale volné voličské hlasy nespokojených a zklamaných mohou klidně také zachytit populistické strany či hnutí s charismatickými osobnostmi typu Mečiara, Haidera či Le Pena v čele. Může jít o negativistické a populistické až fašistoidní politické formace a hnutí, se kterými jsou z minulosti špatné až tragické zkušenosti. Tyto možnosti nejsou tak nereálné, když globalizační procesy budou v budoucnosti patrně posilovat tendence k autoritářské či totalitní vládě. Tato hnutí se pak mohou setkat s poptávkou mocných, zejména nadnárodních hospodářských skupin. Může to vypadat jako při vzniku a vývoji německého nacionálního socialismu: nejprve negativistické, radikalistické hnutí dělnictva, lumpenproletariátu a maloměšťáctva, jež se stane vítaným řešením politické nestability a důsledků ekonomických otřesů pro velkoprůmyslové a velkostatkářské kruhy. Dnes by takovým propojením řešily své problémy spíše nadnárodní ekonomické instituce a firmy. Toto nebezpečí tu nesporně je, pokud se nová radikální levice nevzchopí a nezachytí tuto příležitost.

Je samozřejmě otázkou, které sociální skupiny by mohla takové nová levice oslovit. Rozhodně by neměla dopadnout jako řada víceméně uzavřených, intolerantních a „ortodoxních“ skupin a skupinek, navzájem se s chutí hašteřících, což je velmi častý případ na radikální levici. V tomto stavu opravdu málokoho osloví. Musí jít o několik málo výraznějších a vzájemné spolupráce schopných politických struktur, jež budou míst schopnost bez používání klasické a dnes zprofanované levičácké terminologie, ba frazeologie vysvětlit zaměstnancům žijícím z platu, bídně placeným kategoriím dělníků, drobným podnikatelům a živnostníkům, lidem zaměstnaným na nucené zkrácené úvazky či jednoduše nezaměstnaným, ale i důchodcům a rodinám (zejména neúplným) s malými dětmi, že jiná politika je možná. Že fungující sociální stát je udržitelný, pokud nebude demotivovat ekonomicky aktivní kategorie zaměstnanectva – a že to jde zařídit. Bude nutno jim vysvětlit, že demokracie může fungovat a nemusí být nutně zástěrkou, jež ve vyprázdněné, pouze formalisticky-procedurální podobě zakrývá a legalizuje čachry, korupci, kariérismus a ziskuchtivost, klientismus a darebácké kompoty veřejné moci s velkými firmami a podobná rošťáctví.

Bude nutné důkladně a důsledně analyzovat stav společnosti a nebát se ani zmapování rozkladných tendencí a degenerativních změn, jež pravidelně postihují politické organizace po převzetí vrcholové politické k moci. Bude třeba o věcech uvažovat nedogmaticky a nebát se v analýze i prognóze vystoupit mimo hranice dnešního establishmentu, který je v měšťáckých kruzích čímsi samozřejmým, přirozeným, s čím je nutno se ztotožnit a co musí být podporováno, stabilizováno a rozvíjeno ve prospěch zabezpečení zájmů moci a bohatství.

To vše bude nezbytné udělat. A ani potom nebude úspěch zaručen. Bude při tom nutno popřít a překročit obvyklý význam „politické korektnosti“ v onom prožlukle konformním, měšťáckém smyslu. Bude třeba vztyčit postulát radikální demokracie.

Zkusíme to?



Petr Kužvart je právnik.





Vaše komentáre:

K tomuto článku sa doteraz ešte nikto nevyjadril.


Pridať nový komentár

Meno (alebo prezývka):  
E-mail:  
Titulok (nadpis komentára):  

A ešte kontrolná otázka: Koľko písmen je v slove "hejrup"?

V rámci komentárov nemožno použiť značky jazyka HTML (tagy).

Ak chcete vložiť tučný text, linku, či mailovú adresu, použite prosím nasledovné značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domena.sk[/odkaz], [email]meno@domena.sk[/email]

Poslať linku priateľoviFormát na tlač

           



Základom tohto webu je redakčný systém phpRS napísaný v jazyku php.
Úprimná vďaka za pomoc pri jeho úprave patrí (v chronologickom poradí)
Viliamovi Búrovi, Robertovi Zelníkovi a Petrovi Gočevovi.