hej rup! - Úvodná stránka

stránky

pre tých,

čo sa neboja

rozmýšľať inak

27. 04. 2017 • úvodná stránka • rubriky • linky •

 

Úvodná stránka
O čom to tu je?
Deforma školstva
Vojna v Iraku
Dôchodková deforma
Rok 1968
November `89/ Slobodné voľby
Slovenská ľavica
Zelení
Socializmus
Alter/globalizácia
Latinská Amerika
Osobnosti
Ostatné
NATO
Weblinky
Rozšírené vyhľadávanie
Osobná úprava

Vyhľadávanie



Z archívu



Pochod na obranu slobodných volieb 17. novembra 2003

Prípravný výbor Združenia sociálnej seba

Vládny návrh novely volebného zákona radikálne obmedzuje volebné právo občanov a znamená prakticky návrat k prednovembrovým pomerom. Združenie sociálnej sebaobrany preto organizuje na 17. novembra 2003 pochod „Za slobodné voľby“, ktorý sa začne o 14.00 na Hlavnom námestí a skončí na mieste konania demonštrácií roka 1989 – námestí SNP.

(12. 11. 2003)



Linka na dnes



Rovnosť.sk

Server podobného zamerania, ako feminet.sk. Jeho ťažisko je trocha odlišné, okrem ženskej otázky sa výraznejšie ako jeho kolegyňa venuje rovnoprávnosti ľudí s rôznou pohlavnou orientáciou. Nie je zatiaľ až taký bohatý na materiály, ale dobre pokrýva aktuálne otázky.



Mýtus o sociálním
Špidlovi


Martin Kunštek

vydané 08. 12. 2003 • prečítané 10301x
formát na tlač



Návrh reformy veřejných financí předložený vládou Vladimíra Špidly je jen dalším důkazem vyvracejícím legendu o slušném sociálně orientovaném politikovi. Tato legenda vznikla přesto, že dnešní premiér v minulosti na příkladě zákoníku práce opakovaně ukázal, že je v zájmu politických her schopen velmi asociálních činů.


Při diskusích s odboráři, nebo s řadovými voliči ČSSD se lze nyní velmi často setkat s projevy těžkého zklamání z činnosti vlády Vladimíra Špidly. Slova o hlubokém rozčarování lze nyní zaslechnout i na adresu samotného předsedy ČSSD, do něhož řada lidí vkládala své naděje. Při srovnání návrhů reformy veřejných financí, kterou vláda předkládá, s textem volebního programu ČSSD a předvolebních prohlášení jejích čelných představitelů se nelze divit tomu, že se občan volič naštval. Pokud by vláda reformní návrhy prosadila v nezměněné podobě, byl by to skutečně pádný důvod k přejmenování největší vládní partaje na Českou stranu asociálně demokratickou (ČSAD), jak to navrhuje šéf klubu opoziční ODS Vlastimil Tlustý. Pro řadu lidí je Špidlovo chování nepochopitelné, protože jim nejde dohromady s legendami, které se o něm ve společnosti obecně šířily.

Šok, který vládnutí současné koalice řadě voličů ČSSD způsobuje, je výmluvným dokladem toho, jak se nevyplácí důvěřovat legendám šířeným často i sdělovacími prostředky, bez jejich porovnání s reálným stavem věcí. Pokud by se občané voliči, ale i delegáti sjezdu ČSSD, namáhali srovnat legendu o „svatém Vladimírovi“ se skutečnými výsledky jeho práce, Špidla by nikdy neusedl ani v křesle předsedy ČSSD – natož pak vlády. Pro zasvěcené, kteří měli možnost jeho chování sledovat přímo na půdě Sněmovny – bez pokřivujícího a zjednodušujícího zprostředkování objektivů televizních kamer, není podoba reformních návrhů žádným překvapením. Záhadou je spíš otázka jak je možné, že tolik lidí Špidlovským legendám tak dlouho věřilo.

Asociální Machiavelli

Mýtus o sociálně smýšlejícím Špidlovi se zrodil někdy v období kolem voleb do Sněmovny v roce 1996. Do poslanecké funkce dnešní premiér nastupoval z pozice ředitele Úřadu práce v Jindřichově Hradci. Podle tohoto jeho dřívějšího působení byl zařazen do výboru pro sociální politiku a zdravotnictví, kde na základě politických dohod získal funkci předsedy. Možnost obsadit křesla šéfů sněmovních výborů – mezi nimi i zdravotně sociálního – připadla ČSSD na základě první – byť nepsané – opoziční dohody. Sociální demokraté výměnou za získání dobře placených sněmovních funkcí umožnili pokračování vlády ODS - KDU-ČSL – ODA na čele s premiérem Václavem Klausem, která v té době po volbách již neměla v Parlamentu většinu. Tento fakt si v rámci demytizace stojí za to si připomenout i proto, že Špidla byl později vykreslován jako stoupenec ukončení opozičně smluvní režie, která byla označována za politické kupčení s funkcemi. Výměnný obchod přitom byl součástí jak počátku, tak i pozdějšího dalšího průběhu jeho politické kariéry. Bez nich – a bez písemné opoziční smlouvy, kterou Špidla napřed podepsal a později tolik kritizoval, by se nikdy nestal ani ministrem. Podobný výměnný obchod ale předtím umožnil vznik pověry o sociálně smýšlejícím politikovi.

Pro pochopení dnešních premiérových asociálních postojů v souvislosti s reformou veřejných financí stojí za to si připomenout, jak si Špidla počínal již v roli předsedy zdravotně sociálního výboru. Své sociální cítění mohl dobře prokázat při pracích na novele zákoníku práce, kde byl odboráři požádán o pomoc. V té době totiž Klausova menšinová vláda předložila novelu pracovního kodexu, která mohla být schválena jen za pomoci několika hlasů tehdejší opozice. Vládní návrh byl odboráři označen za demontáž práv pracujících, které se ČR zavázala chránit podpisem úmluv Mezinárodní organizace práce. Po neúspěšných jednáních s Klausovou vládou, která na tripartitu nahlížela jako na přežitek, jehož závěry není třeba brát v potaz, se odboráři obrátili na opoziční poslance. Mimo jiné i na předsedu výboru pro sociální politiku Vladimíry Špidlu. Mezi zásadní požadavek odborářů patřilo uzákonění zákazu opakovaného uzavírání pracovních smluv na dobu určitou. Tehdejší předseda výboru si od odborářů nechal vypracovat nejen legislativní návrhy, ale i posudky na jejichž základě na půdě Sněmovny veřejně označil řetězení termínovaných kontraktů za novodobé nevolnictví. Jeho výrok byl mnohokrát citován v novinách, což byl zřejmě začátek dlouho šířené Špidlovské legendy. Mýtus kupodivu vůbec neovlivnil další vývoj událostí kolem zákoníku práce, který Špidlovo typické chování do značné míry ovlivnil.

Něco za něco

Kolem novely probíhala v parlamentním zákulisí zdlouhavá politická debata. Ve výborech byla předložena řada pozměňovacích návrhů, o nichž se později hlasovalo na plénu Sněmovny. Mezi nejdůležitější patřil komplexní pozměňovací návrh, který Špidla svým jménem zaštítil. Opoziční většině, kterou tehdy představovali poslanci za ČSSD, KSČM a SPR-RSČ, se do návrhu ve výboru podařilo prosadit zákaz opakovaného uzavírání pracovních smluv na dobu určitou. Na plénu Sněmovny však vystoupil tehdejší ministr práce a sociálních věcí Jindřich Vodička (ODS – později US) s tím, že pokud by byl takový návrh schválen, tak zákon stáhne z projednávání. Představitelé koaličních stran signalizovali, že by v závěrečném třetím čtení případně hlasovali proti zákonu jako celku.

Při kuloárových jednáních vznikla velmi paradoxní dohoda, jejíž přesný obsah není dodnes znám. Po letech už asi těžko bude možné zjistit, co bylo Špidlovi nabídnuto výměnou za to, že při rozděleném hlasování o pozměňovacích návrzích bude hlasovat proti svému vlastnímu návrhu. Vtírá se otázka, jestli dnešní aranžmá spolupráce ČSSD s KDU-ČSL a US nemá první kořeny už v té době, kdy lidovci možnost přechodu do jiné koalice než s ODS již sondovali. Faktem však je, že o jednotlivých návrzích změn nakonec Sněmovna hlasovala zvlášť. Sněmovní záznamy o hlasování, které lze najít na internetové adrese www.psp.cz, jednoznačně dokládají, že Špidla nakonec hlasoval proti návrhu na zákaz opakovaného uzavírání smluv na dobu určitou, který sám předložil.

Supermarketoví vyděrači

„Zásluhou“ Vladimíra Špidly tak dnes řada zaměstnanců nejen v supermarketech žije ve stálé nejistotě. Ze strany zaměstnavatelů musí často čelit vydírání, které by ve vyspělých zemích EU nebylo ani myslitelné. Zaměstnanec s nimž firma opakovaně uzavírá pracovní smlouvu na 3 měsíce, se jen obtížně může dožadovat zvýšení mzdy, nebo řádného vykazování a proplácení mnohahodinových přesčasů. Riskoval by tím, že velmi rychle přijde o práci. Proto se nelze divit, že pracovníci v obchodě často vydělávají ještě méně než zemědělci. Zaměstnanci supermarketů, kteří mnohokrát odpracují desítky přesčasových hodin často pobírají jen minimální mzdu – 6.200 korun hrubého. Navíc jsou nuceni bez nároku na odměnu „pružně“ přizpůsobovat svůj denní režim požadavkům zaměstnavatele. Velké nadnárodní řetězce své zaměstnance s pracovní silou hospodaří jako ve starověku s otroky. Místo řádného naplánovaní ranních a odpoledních směn si v zájmu maximálního snížení nákladů na zaměstnance snižují počet pracovníků tak, že je nutí pracovat dle potřeb provozu. V praxi to vypadá tak, že řada zaměstnanců musí přijít ráno na několik hodin na vybalení hlavního přísunu zboží. Poté jsou na několik hodin poslání domů. Aby je šéf opět povolal v době, kdy se do prodejny nahrnou zákazníci. Jak se taková pracovní pohotovost, bez nároku na odměny, podepisuje na rodinném životě a výchově dětí zaměstnanců supermarketů si asi každý umí domyslet.

Otrokářský zákon

Stejně ničivý vliv na jejich zdraví má i fakt, že tito zaměstnanci jsou pod hrozbou ztráty zaměstnání nuceni nemoci přecházet, místo aby si je řádně vyléčili. Jak je taková věc možná? Protože zákon, který Vladimír Špidla pomáhal prosadit, taková šikanování neznemožňuje. Lidé pracující za těchto podmínek totiž žijí pod trvalou hrozbou ztráty výdělku, nejen po uplynutí oněch tří měsíců. Vzhledem k tomu, že zákon umožňuje sjednávání zkušební doby i u smluv na dobu určitou, jsou nuceni zaměstnanci obchodních řetězců pracovat bez jakékoli ochrany před zvůlí svých nadřízených. Tříměsíční zkušební doba, během níž může být zaměstnanec propuštěn bez udání důvodu, se totiž může krýt s délkou opakovaně uzavíraného smluvního vztahu. Zaměstnanci, který takto vlastně stále pracuje ve zkušební době, v podstatě hrozí propuštění kdykoli. A proto si velmi rozmyslí, jestli si na léčení vezme neschopenku, nebo jestli bude chtít proplatit přesčasy. Vedle neuvěřitelného stresu, kterému jsou tito lidé vystaveni, jim forma pracovně právního vztahu výrazně znesnadňuje nejen plánování života. Ale fakticky jim znemožňuje při budování domácího zázemí využívat např. půjček na koupi vybavení domácnosti. Žádná banka totiž nedá úvěr někomu, kdo pracuje na smlouvu na dobu určitou s takto krátkým termínem. Zvláště pokud bere tak katastrofálně nízkou mzdu, jaké jsou v obchodních řetězcích běžné.

Metoda práce

Schválení této nelidské právní úpravy pracovního práva přitom ze strany Vladimíra Špidly nebyl jen osamocený „úlet“. Jako ministr práce a sociálních věcí ve vládě Miloše Zemana měl Špidla možnost zákoník práce opravit. Na nátlak odborářů v tripartitě se do návrhu novely zákoníku práce dostal zákaz opakovaného uzavírání smluv na dobu určitou znovu v období Zemanovy vlády. Špidla svým postupem ve Sněmovně pokračování novodobého nevolnictví umožnil podruhé.

Po dohodě s kluby US a KDU-ČLS osobně vystoupil na schůzi sněmovny s návrhem na vyškrtnutí paragrafu, který opakované uzavíraní terminovaných smluv zakazoval. Přestože byl jako ministr práce a sociálních věcí předkladatelem tohoto zákona. Spolu s unionisty, lidovci a občanskými demokraty – a proti vůli poslanců za ČSSD a KSČM nakonec vyškrtnutí tohoto paragrafu prohlasoval. V praxi se tak ukázalo, že si spolupráce s parlamentní pravicí cení více než dobrých vztahů s odboráři, kteří svými hlasy výrazně přispěli k vítězství ČSSD ve volbách. I když se veřejně dál označoval za přítele odborů a zastánce zaměstnanců.

Nečistá hra

V tomto případě již byla otázka na smysl jeho počínání zcela legitimní. V Parlamentu již tehdy na přelomu tisíciletí kolovala informace, že Špidla spojil svoji politickou budoucnost s lidovci a unionisty, kteří se tehdy považovali z nesmluvní a nekompromisní opozici vůči vládě ČSSD. O Špidlově příklonu ke čtyřkoalici hodně naznačoval i jeho postup v době tzv. Televizní krize. Ač byl v té době 1. místopředsedou vlády a ČSSD, Špidla otevřeně spolupracoval s občanskými sdruženími, které se nijak netajily svojí snahou o pád menšinové vlády ČSSD. Pravdivost těchto fám později Špidla sám dokázal, když před volbami vyhlásil, že po volbách nehodlá spolupracovat ani s ODS ani s KSČM. Vehementně zamítal i možnost pokračování opoziční smlouvy v jakékoli podobě s jakoukoli stranou. Čímž sociální demokracii nakonec skutečně přivedl do dnešní koalice s lidovci a unionisty.

Při jednání o reformě veřejných financí, během nichž nehodlal – podobně jako svého času Václav Klaus - v ničem ustupovat požadavkům odborářů, vlastně jen znovu naplno ukázal, co je mu nejbližší. Že jej vůbec nezajímá, co chtějí voliči, kteří ČSSD dali hlas. Ale že je pro něj důležitější momentální zachování vládní koalice, která jej vynesla do funkce předsedy vlády. Když už si svým vystupování možnost jiného uspořádání sám uzavřel. Otázka tedy nezní proč Špidla s přestěhováním do kanceláře předsedy vlády změnil názor a vystupuje jako zarytý pravičák. Ptát bychom se spíš měli, proč se celou dobu coby funkcionář ČSSD, chová jako pravicový politik?









Vaše komentáre:

K tomuto článku sa doteraz ešte nikto nevyjadril.


Pridať nový komentár

Meno (alebo prezývka):  
E-mail:  
Titulok (nadpis komentára):  

A ešte kontrolná otázka: Koľko písmen je v slove "hejrup"?

V rámci komentárov nemožno použiť značky jazyka HTML (tagy).

Ak chcete vložiť tučný text, linku, či mailovú adresu, použite prosím nasledovné značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domena.sk[/odkaz], [email]meno@domena.sk[/email]

Poslať linku priateľoviFormát na tlač

           



Základom tohto webu je redakčný systém phpRS napísaný v jazyku php.
Úprimná vďaka za pomoc pri jeho úprave patrí (v chronologickom poradí)
Viliamovi Búrovi, Robertovi Zelníkovi a Petrovi Gočevovi.