Globalizace podle Ulricha Becka

Autor: Martin Škabraha (mailto:@), Téma: Alter/globalizácia
Vydané dňa 14. 08. 2005 (13332 × prečítané)




Lze ještě říci něco nového a inspirativního ke globalizaci? Nestává se slovo globalizace synonymem pro banálnost, pro prázdné omílání klišé a stereotypů, za nímž se navíc skrývají ty či ony mocenské zájmy a politické předsudky?
Jistěže ano. Skutečného myslitele však poznáme podle toho, že i o tom, co je banální a samozřejmé, umí promluvit zajímavě a podnítit vážné zamyšlení. Ulrich Beck, který humanitní a sociální vědy obohatil takovými koncepty jako "riziková společnost" nebo "reflexivní modernizace", nesporně takovým myslitelem je a jeho kniha Was ist Globalisierung? z roku 1997, právě vydaná ve slovenském překladu, je toho dalším dokladem.

Důvod, proč Beckův pohled na globalizaci nepůsobí banálně, je ten, že autor úspěšně překonává dvě hlavní pasti, které na každého myslitele u podobných témat čekají: černobílost úsudku a neschopnost propojit abstraktnější úvahy s konkrétním empirickým materiálem.

Modernizace: jak pokračovat v "nedokončeném projektu"?

Překonat posledně zmíněnou past pomáhá Beckovi jeho dlouho letý sociologický výzkum tzv. "reflexivní" či "druhé moderny" (jak zní také název jím vedené knižní řady). Jeho podstatou je vlastně polemická, nikoli však odmítavá reakce na myšlenky postmoderny, o které Beck v knize rozhovorů s Johannesem Willmsem říká: "Neexistovala by teorie reflexivní modernity, kdybychom se nezabývali ústřední ideou postmodernismu. Nicméně, postmoderní teorie nám vlastně jenom říká, co není řešení. Neříká, co je řešení ." (Conversations with Ulrich Beck, Polity Press, 2004, s. 25)

To, co není řešení, jsou rozvrhy klasické, beckovsky řečeno první moderny, spjaté především s národním státem, bezvýhradnou vírou ve vědecký pokrok a také se západním imperialismem. Neudržitelnost těchto "zombie konceptů", jak jim náš autor říká, prokázali postmodernisté přesvědčivě. Jenže s vaničkou vylili i dítě. Místo, aby šli výrobek reklamovat a případně podali zlepšovací návrh, rezignovaně jej zahodili jako bezcenný krám.

Beck v této otázce zaujímá postoj blízký Habermasově myšlence moderny jako nedokončeného projektu. Jeho cílem je přimět nás, ale i jiné "zákazníky", aby produktu jménem moderna dali ještě druhou šanci. Úspěšná realizace takové šance ovšem předpokládá důkladnou revizi těch aspektů moderny, které zapříčinily její katastrofy (počínaje genocidami v koloniích a baumanovsky viděným Holocaustem a konče Černobylem nebo tragédiemi na Balkáně 90. let). Konkrétně to v prvé řadě znamená rozpoznat a správně pojmenovat změněné podmínky, jimž musí projekt modernizace dnes čelit. A souhrnným označením změny rámcových podmínek je právě pojem globalizace.

Jádro změny je ve vší stručnosti následující: První moderna zakládala své vize na existenci národních států a pro tyto státy byl typický monopol politické moci, vzdělání atd. v rámci určitých teritoriálních hranic. Stejně tak národní společnosti fungovaly prostřednictvím rámování individuálních životů do předem vyhraničených kolektivit (nacionálních, třídních apod.). Věk globalizace je naproti tomu věkem deteritorializace moci a všeobecné dekonstrukce hranic, a to ve dvou směrech. Jednak směrem k nadnárodní realitě velkých koncernů a nevládních organizací (Greenpeace, Amnesty International atd.) a jednak směrem opačným: k regionům, znovuobjeveným lokalitám (Beck s oblibou používá známý Robertsonův pojem glokalizace) a v neposlední řadě přímo k jednotlivcům.

I v dalších svých knihách, počínaje Rizikovou společností (1986), se Beck zabývá procesem individualizace, jehož podstatou je, že v podmínkách druhé moderny je každý z nás postaven před nutnost každý den volit a znovu definovat vlastní identitu v prostředí, kde žádné jednoznačné identity neexistují; díky zkracování vzdáleností, migraci a hlavně mediím a komunikačním technologiím se různé kulturní a etnické danosti prolínají a relativizují a každá hranice je z principu věcí dohody a individuálního (sebe)rozvrhování. Žijeme tak v době nesmírného zmnožení prostoru individuální svobody, ale i nové podoby sociální exkluze a marginalizace. Existuje tlak na to, aby každý chápal své úspěchy, ale ovšem i neúspěchy jako svoji vlastní zásluhu: nemůžeš-li sehnat práci (byť jen proto, že máš jiný druh talentu než vyžaduje současný ekonomický model), je to jen a jen tvoje vina, ne vina nějakého třídního antagonismu nebo něčeho podobného; neexistuje žádná pevně daná sociální skupina, ke které by ses mohl odvolat. Např. klasické odborářské hnutí je spjato s určitou historickou podobou práce, jež se ale ve věku flexibilizace a outsourcingu stává přežitkem.

Na druhé straně, tento proces vytváří nutně protipohyb. Jsme proto svědky vzniku a rozvoje nových subkultur a komunit (lokálního i nadnárodního charakteru, často obojí), které rizika individualizace částečně kompenzují, byť už se nejedná o žádná "společenství osudu", jaká známe třeba z dob nacionalismu a která poskytovala jednotlivci celkový životní rámec; nynější nová společenství tento celostní rozměr nemívají, jsou spíše zaměřeny na konkrétní kauzy, životní styly apod.

Mezi možné reakce na individualizaci ovšem patří i antimodernistická hnutí různých fundamentalistů, kteří na rozšiřování prostoru individuální svobody pohlížejí podobně jako svého času fašisté; dnes to pozorujeme u některých nábožensky založených komunit a po 11. září (na které Beckova kniha ještě nemohla reagovat) si antimoderní fundamentalismus spojujeme hlavně s islámskou civilizací. Bez ohledu na to, do jaké míry je to oprávněné spojení, vyvolává tato skutečnost otázku, zda v tvrzení o radikální individualizaci jakožto trendu nutně doprovázejícímu globalizaci není Beck příliš zahleděn do západního vnímání světa. Globalizace jako "nosič" procesu reflexivní modernizace sice zasahuje celou planetu, ne ve všech kulturách se však projevuje v téže formě (což ostatně Beck na jiných místech zdůrazňuje). Jestliže pak existují v mnoha západních zemích smíšená manželství a jejich počet roste, nemusí z toho nutně vyplývat závěr (ke kterému inklinuje Beck), že jejich aktéři prodělávají jakousi relativizaci svých kulturních identit: formální smíšenost manželství vůbec nemusí znamenat skutečnou "smíšenost" kulturní příslušnosti – resp., dá se předpokládat, že u příslušníků různých kultur působí tento tlak různě a některé identity mají prostě tendenci pohlcovat jiné, spíš než se s nimi prolínat.

Jiná věc je, že "objektivně" se příslušník jakékoliv kultury dostává v rámci globálního ekonomického systému do situace, v níž je prostě individualizace nevyhnutelná a takřka automatická – třeba v podobě přenášení zodpovědnosti na jednotlivé pracovníky nebo majitele poboček v rámci jedné velké firmy. Jenže to, do jaké míry si individualizaci opravdu připustím "k tělu", je otázka určitých mentálních předpokladů; v zaměstnání se mohu chovat individualisticky, ale v manželství, komunitním životě apod. mohu jednat zcela podle tradičních stereotypů. To, čemu pak Beck říká individualizace, se z jiného úhlu pohledu naopak může jevit jako nová "komunitarizace". Sám autor vlastně pro takovou interpretaci uvádí dostatek podkladů, jde tedy z jeho strany spíše o záležitost akcentování určitých jevů. Zejména nelze pominout, že v oné myšlence vyjednatelnosti a individuální konstruovatelnosti všech sociálních hranic zaznívá kdesi v pozadí existencialistický, ale i marxistický a liberální motiv autentického prolomení metafyzických verzí světa, který navazuje na osvícenský boj proti náboženskému tmářství, předsudkům, falešnému vědomí… A tento motiv nesporně není prost hodnocení, genealogicky totiž náleží k velkému západnímu vyprávění o pokroku a pravdě dějin – byť je tato pravda skryta v jejich překonání a objevení sobě samému neodcizeného člověka.

"Západnost" v Beckově úhlu pohledu je však asi zbytečné kritizovat – představa, že existuje universální pozice patřila přece k přeludům první moderny…

Dvě tváře globalizace: rizika a šance

Beck s oblibou proklamuje, že je třeba překonat zastaralé šablony pravice a levice, myslím si však, že v tomto bodě se nechává trochu unášet kouzlem manifestu a novosti, jež je pro každou modernu – zjevně tedy i "druhou modernu" – typické. Jeho myšlenky totiž zřejmě najdou ohlas spíše v levicovém táboře; není asi náhodné, že Beckův ideový souputník Anthony Giddens proslul jako rádce Tony Blaira. A je příznačné, že hlavního nepřítele vidí Ulrich Beck v "globalizmu", kterým má na mysli ideologii neoliberálních ekonomistů, přesvědčujících nás o tom, že neomezená vláda světového trhu přinese právě to, oč usilovala tradiční moderna: více svobody a blahobytu pro všechny.

Je ale třeba dodat, že Beck je zároveň velmi kritický k levici, zejména marxistické. Se svým odmítnutím černobíle jednostranného vidění světa musí zavrhnout i představu – a činí tak podle mého soudu oprávněně –, že globalizace je proces řízený nadnárodním kapitálem, který je třeba svrhnout, neboť je nebezpečím pro demokracii a sociální spravedlnost. Náš autor nepopírá, že neregulovaný globální trh takové nebezpeční představuje (mimochodem, výše uvedená kniha rozhovorů se v německém originále jmenuje Freiheit oder Kapitalismus a slůvko "oder" je užito ve vylučovacím významu), ale je mu naprosto cizí představa nějakého wallersteinovského "světového systému". Globalizace je pro něj dialektický proces, v němž žádná vševládná mocenská centra nemají šanci na úspěch; každý mocenský tlak vyvolává protitlak. Jen je nutné nezůstat nečinný a včas nebezpečím předcházet. Jedná se přitom o nebezpečí, která mohou přijít jak od ziskuchtivých koncernů, tak ze strany "občanské společnosti" – i v ní se totiž spontánně může zrodit (např. fundamentalistické) nebezpečí pro demokracii. (V tom má pravdu český prezident Václav Klaus, který však celou záležitost velmi jednostranně a až extrémisticky dezinterpretuje v neprospěch občanské společnosti.)

Důležité v této souvislosti je, abychom měli dostatek politické imaginace a uměli se zbavit těch sociálních stereotypů, které nám znemožňují správně vnímat vlastní situaci a možnosti řešení. Beck např. dobře ví o chování nadnárodních korporací, které hrozbou odchodu ze země a takto způsobené nezaměstnanosti vydírají volené vlády národních států, aby získaly co nejvýhodnější pozici na trhu. Místo závěru o amorálnosti kapitálu, který je banální, jde ale dál a klade si otázku: jaký je na naší straně předpoklad toho, že jsme takto vydíratelní? Je to jednoduché: příliš se identifikujeme se společností (placené) práce a s dávno ztraceným ideálem plné zaměstnanosti. Není možné pokusit se narušit tuto nadvládu klasického modelu industriální moderny? Hledejme cestičky např. v rámci tzv. třetího sektoru, neziskové ekonomiky, v různých "trhlinách" (řekli bychom s Naďou Johanisovou, jež nedávno vydala pozoruhodnou knihu Living in the Cracks). Přemýšlejme o zavedení "občanské mzdy", vyplácené jako jakýsi základní příjem všem členům společnosti, ale využívejme i možností tzv. spotřebitelské demokracie, tj. tlaku eticky zodpovědných zákazníků na ty, kdo jim prodávají zboží. Přimějme korporace, aby uváděly nejen cenu či minimální trvanlivost výrobků, ale i toho za jakých politických, sociálních a ekologických poměrů byl produkt vyroben a dopraven na náš trh. Dejme jim povinnost preventivně platit škody, jež mohou být v budoucnu způsobeny rizikovými výrobky (GM produkty atd.). Možností je spousta, jde jen o to odpoutat se od stereotypů první moderny a uvědomit si nová rizika i šance.

Na čem pak musíme trvat bezpodmínečně, to je všeobecná politizace otázek jako vědecký výzkum nebo tržní autonomie. Depolitizace, zdůrazňuje Beck, je strategie globalistů. Ve skutečnosti má vše politický rozměr, i kdyby šlo jen o tkaničku od bot – tu tkaničku totiž mohlo někde ve Třetím světě vyrobit malé dítě umírající na AIDS…

Tím nejdůležitějším ve věku konce národního státu, který doposud dával kapitalismu jistý kultivující rámec, pak je to, aby stát ne vyklidil pole, ale přizpůsobil se nadnárodní realitě. Nemá se přitom na mysli vznik žádného superstátu, ale spíše síť kooperujících států, důsledně postavených na občanské (ne tedy národní) příslušnosti; Beck hovoří o tzv. inkluzívní suverenitě (oproti tradiční exkluzivní, tedy vylučující suverenitě), jež se delegováním části moci na mezistátní úroveň paradoxně stává suverénnější, neboť má daleko více prostředků účinně spravovat své záležitosti – např. vyjednávat výhodnou pozici vůči dravému nadnárodnímu kapitálu, který je na národní úrovni z podstaty věci nepostižitelný. Není jistě překvapivé, že vzorem takové mezistátní kooperace je Beckovi Evropská unie, které v závěru knihy připisuje vysloveně utopickou úlohu: Evropa se má stát jakýmsi vůdcem té správné, tj. neglobalistické verze globalizace a evropská společnost kolébkou společnosti kosmopolitní.

Proč ne. Správná sociální teorie se už od starověku bez trochy utopie neobejde. Beck přiznává, že je povahou nezdolný optimista. Důležité však je, že je, podle mého názoru, optimista poučený a že cestu druhé moderny rozhodně nevidí jako přímočarou dálnici k úspěchu. Spíše se ve své vizi "nového osvícenství" snaží využít známého efektu sebenaplňujícího proroctví. Přijde mi to lepší řešení než to, aby se sebenaplňujícím proroctvím stal třeba střet civilizací nebo válka mezi kapitálem a prací.

Několik poznámek ke slovenskému vydání

Vzhledem k tomu, že kniha Čo je globalizácia? vychází jako první svazek edice Pohľady za horizont, bylo by dobré, kdyby publikace obsahovala stručnou informaci, o jakou edici se jedná, jaké jsou její cíle, na jaké autory či témata se do budoucna zaměří apod. To je ale spíš otázka marketingové strategie vydavatele. Závažnější jsou nedostatky týkající se přímo redakčního zpracování titulu.

Především se musím zmínit o překladu. Protože slovenština není má mateřština, nedovedu jeho celkovou kvalitu adekvátně posoudit. Zarazily mne však některé nápadné přehmaty, které vyplývají z nedostatečné pozornosti vůči věcnému kontextu. Tak např. na s. 158 se o mírovém soužití států na základě mezinárodního práva absurdně hovoří jako o "pravicovém pacifizmu", ačkoliv o pár řádků níže už je výraz správně přeložen jako "právní pacifizmus"; "právní" i "pravicový" znějí sice v němčině stejně, ale pokud překladatel myslí na to, co překládá, nemělo by se mu to stávat. Na několika místech knihy jsem byl z použitých výrazů na rozpacích, a kdybych byl rodilý mluvčí, zřejmě bych vyslovených přehmatů našel ještě víc. Největší "botu" najdeme na s. 108, kde je k přečtení tato věta vztahující se na někdejší země Commonwealthu: "A tak je asi bývalý britský empír /kurzíva M.Š./ ešte stále v mnohých oblastiach jednotným priestorom." Překladatel se možná dal svést tím, že o kousek níže se mezi výčtem společných kulturních znaků dotyčných zemí zmiňuje i "rovnaký architektonický štýl", což ale jen potvrzuje, že dostatečně nezná věcný kontext toho, co překládá. Podle vší logiky by na daném místě měl být výraz "bývalá Britská říše", což si troufnu tvrdit i přesto, že u sebe nemám německý originál a mohu se pouze domýšlet, že Beck v něm pro útvar Commonwealthu použil přímo anglické označení "British Empire", což není neobvyklá praxe; překladatel asi mechanicky viděl "Britisch" místo "British" a "Empire" přeložil jako empír… Všechny tyto nedostatky ale nakonec padají na hlavu odpovědného redaktora, který by měl provést konečnou revizi textu.

Také bych očekával, že vydavatel vybaví knihu standardními pomůckami, které čtenáři usnadní orientaci v textu a případné prohloubení znalostí o dotyčné problematice. Jenže kniha neobsahuje rejstřík (ačkoliv např. vydavatel anglického překladu si s ním práci dal) a seznam doporučené literatury byl prostě převzat z původní německé edice (1997). Od opravdu kvalitního vydání je třeba požadovat, že se seznam aktualizuje a doplní o informace o slovenských nebo českých překladech. Místo toho je slovenskému zájemci předložen soupis těžko dostupných prací, jejichž autoři navíc od roku 1997 napsali nová, často zásadní díla. V seznamu tak chybí Baumanovy tituly Globalizace. Důsledky pro člověka (1998, česky 1999 – ke stažení http://inpeg.ecn.cz/frames/globalizace/BAUMAN.RTF) a Tekutá modernita (2000, česky 2002) nebo reprezentativní sborník Davida Helda a Anthony McGrewa (jejichž starší práce Beck v knize často cituje) Global Transformations; k němu se mimochodem váží i stejnojmenné internetové stránky – viz http://www.polity.co.uk/global/; stojí za pozornost.

Popsané nedostatky, k nimž lze ještě přičíst absenci doslovu, který by knihu zasazoval do širšího rámce Beckova myšlení a teorie tzv. reflexivní modernizace, svědčí o nedostatku buď prostředků, nebo kompetence k tomu, aby vydání velmi potřebného titulu bylo ošetřeno nejen čistě technicky, ale i odborně. To je podle mého názoru nevyhnutelný předpoklad toho, aby právě "rozjížděná" edice byla jak celkovou "filozofií", tak zpracováním jednotlivých publikací opravdu na úrovni. Výběr slavného autora a úspěšné knihy je toho podmínkou nutnou, ne však dostačující. Nelze jen těžit z loga jiných, ale je třeba pěstovat i pověst své vlastní značky – jinak se v nelehkých časech globalizace prosadit nelze.


Ulrich Beck: Čo je globalizácia? Omyly globalizmu. Odpovede na globalizáciu, přel. Peter Kubica, Vydavateľstvo spolku slovenských spisovateľov, Bratislava 2004, 189 s.


(Psáno pro hej rup! a Britské listy.)