Nobelova cena za ekonomii je podfuk

Autor: Hazel Hendersonová (mailto:@), Téma: Ostatné, Zdroj: www.vulgo.net
Vydané dňa 23. 02. 2005 (10153 × prečítané)




Plyšovou atmosférou předávání Nobelových cen otřásla před nedávnem neobvyklá polemika. Ke sboru protestů stále četnějších vědců proti konfúzi, která panuje okolo „Ceny Švédské státní banky pro ekonomické vědy na památku Alfréda Nobela“, se připojil rovněž hlas pana Petera Nobela, jednoho z dědiců zakladatele ceny Alfréda Nobela. Od svého vypsání 1969 Švédskou ústřední bankou v roce se tato cena ve výši jednoho miliónu dollarů směšuje s opravdovými Nobelovými cenami, takže se často neoprávněně označuje za „Nobelovu cenu za ekonomii“ (v angličtině Nobel Memorial Prize).

Ve svém čísle z 10. prosince 2004 uveřejnil velký švédský denník Dagens Nyheter obsáhlý příspěvek švédského matematika Petera Jagera, člena Královské Akademie věd, bývalého ministra životního prostředí Manse Lonnrotha, který je nyní ordinářem na katedře „technologie a společnosti“ a ekonoma a bývalého poslance švédského parlamentu Johana Lonnrotha. Článek do nejmenších podrobností analyzoval, jak jistí ekonomové, mezi nimiž několik nositelů ceny Švédské banky, zneužili matematiku k vytváření nerealistických modelů sociálních dynamik.

„V korespondenci Alfreda Nobela nikde nenajdeme nejmenší zmínku o ceně za ekonomii,“ nám v exkluzivním interview upřesnil pan Peter Nobel. „Švédská královská banka snesla své vejce do hnízda jiného velmi váženého ptáka a tím „chráněnou značku“ Nobel zneužila. Dvě třetiny cen Švédské banky byly předány americkým ekonomům Chicagské školy, jejichž matematické modely slouží ke spekulacím na trhu s akciemi – což je v nejostřejším protikladu k záměrům Alfréda Nobela, který chtěl zvelebit osud člověka.“

Výběr kandidátů za rok 2004 představoval nejspíš příslovečnou kapku, kterou džbán přetekl. Cena znovu odměnila dva americké ekonomy, pány Finna E. Kydlanda a Edwarda C. Prestona, kteří v článku z roku 1977 prostřednictvím jednoho matematického modelu „dokázali“, že ústřední banky mají být nezávislé na všech tlacích volených reprezentantů – a to i v demokracii. Prezentace laureátů ceny Švédské banky oslavovala jejich článek z r. 1977 a jeho „velký vliv na reformy, které se uskutečnily v četných zemích (mezi nimiž najdeme Nový Zéland, Švédsko, Spojené království a euro-zónu), a které svěřily rozhodnutí o měnové politice nezávislým ústředním bankéřům.“

Avšak obdobné „reformy“ jsou v demokraciích, kde panuje starost o průhlednost veřejných rozhodnutí, nanejvýš pochybné. Měnová politika určuje rozdělení bohatství mezi věřitele a dlužníky, politiku příjmů a rovnost šancí. Je-li příliš rigorózní, znevýhodňuje námezdní pracující, vede k růstu nezaměstnanosti a prodražuje splácení dluhů ve prospěch kreditních organizací a vlastníků kapitálu.

Ideologické předsudky neoklasických ekonomů jsou známy (1), obdobně jako nereálnost značného počtu jejich postulátů. Avšak nová skupina vědců – v tak rozdílných doménách jako jsou fyzika, matematika, neurofyziologie a ekologie – rovněž požaduje, aby cena Švédské banky pro ekonomické vědy byla buď rozšířena a udělována korektně, oddělena od Nobelovy ceny, anebo vůbec zrušena.

Námitky pocházejí od badatelů v „tvrdých“, exaktních vědách, kteří studují přírodní svět a jejichž objevy podléhají ověření a vyvrácení. Cena za ekonomii v jejich očích pravé Nobelovy ceny znehodnocuje. Zejména od publikace klasického díla Nicolase Georgescu-Roegena (2) se ekonomie ocitla v ostré palbě kritik ze strany ekologů, biologů, expertů v přírodních zdrojích, inženýrů a specialistů v termodynamice. Transversální mnohaoborový výzkum – ekologická ekonomie, ekonomie přírodních zdrojů, atd. však nic nezmůže proti zásadním dogmatům neoklasické ekonomie, kterou někteří komentátoři srovnávají spíše s náboženstvím, zejména pokud jde o její víru v „neviditelnou ruku“ trhu.

Stará otázka, zda je ekonomie vědou nebo profesí, se znovu vynořuje. Většina jejích „principů“ není podrobena kritickému ověření, zatímco pro fyzikální zákony, díky nimž lze vysílat rakety na Měsíc, je to nezbytnost, šlo by tedy spíše o profesi. Dá se například dokázat, že „princip“, zvaný „Paretovo optimum“ (3) ignoruje otázku předběžného rozdělení majetku, moci a informace a vede tak k sociálně nespravedlivým výsledkům. Matematizovaná prezentace těchto konceptů často slouží k zamaskování jejich implicitní ideologie. A také k tomu, že se vzdálí z dostupnosti veřejnosti a dokonce i jejích volených reprezentantů, protože se problémy prohlásí za příliš „technické“. Takže nejen, že ekonomové v rámci mocných institucí, které je zaměstnávají, získávají na vlivu, ale nadto jsou jen zřídkakdy podrobeni stejným kritériím ohodnocení výkonnosti jako ostatní profese. Lékař, když se dopustí při léčení nemocného chyby, riskuje proces; ekonomové mohou svými špatnými radami zcela beztrestně přivodit nemoce celých zemí.

Nové objevy výzkumníků v neurofyziologii, biochemiků a badatelů behaviorálních věd, uštědřují do odevždy citlivého místa neoklasických ekonomických teorií těžkou ránu: míří na její asimilaci „lidské podstaty“ s „racionálním ekonomickém aktérem“ posedlým výlučně starostí o maximalizaci vlastního zájmu. Tento model mozku je založen na strachu a nedostatku, odpovídá archaickému reptilnímu mozku a úzce teritoriálnímu charakteru naší primitivní minulosti. Neurofyziolog na Universitě v Clermontu Paul Zak objevil naopak vztah mezi důvěrou, která vede lidské bytosti k tomu, aby se za účelem spolupráce seskupovaly, a reproduktivním hormonem, který se jmenuje oxytocin.

Ze své strany David Loye znovu prostudoval spisy Charlese Darwina a ukázal, že navzdory rozšířené domněnce se Darwin nijak nesoustředil na „přežití silnějších“ a na soutěž jakožto hlavní faktory lidského vývoje (4). Mnohem více se zajímal o lidskou schopnost vytvářet vztahy důvěry a dělit se a v altruismu viděl faktor kolektivního úspěchu. Jiné práce, které se vracejí k teorii her, docházejí k obdobným výsledkům (5). Ostatně, kdyby tomu tak nebylo, museli bychom se ptát, jak je možné, že lidé přešli ze stádia potulných nomádských band sběračů a lovců ke stupni stavitelů měst, podniků nebo mezinárodních entit, jako je Evropská unie či Spojené národy.

V protikladu k tomu, co postuluje matematizace ekonomie, se lidé nechovají jako atomy, golfové míčky nebo morčata. V protikladu k „ekonomickému racionálnímu člověku“, kterého si představují teoretické knihy, vlastní lidé „racionalitu“ v jiném smyslu než jaký tomuto slovu připisují ekonomové. Složité motivace zahrnují starost o ostatní druhé, dělbu s nimi a spolupráci, často dobrovolnou. Počítačové simulace založené na jednání skupin aktérů snad v budoucnosti způsobí, že ekonomie bude „vědečtější“. Ale v současné době jsou fundamentální hypotézy ekonomie patriarchální – což otevírá zajímavé pole výzkumu pro ekonomii „feministickou“.

Spor okolo ceny Švédské banky pro ekonomické vědy – cena jejímž cílem bylo propůjčit této profesi auru vědy – všechny tyto důležité otázky oživil. Vědecký podfuk se ocitá na pranýři.. Jestliže tato kontroverse nemá žádnou šanci ocitnout se na jídelním lístku setkání elit v Davosu v zasněženém Švýcarsku, zasloužila by si alespoň figurovat na jednacím pořádku Světového sociálního fóra v Porto Allegre.

(1) Srv. Politics of the Solar Age, Toes Books, New York, 1981, 1988.(zpět)
(2) The Entropy Law and the Economic Process, Universe, Lincoln (Nebrasca), 1971, 1999; pro kritiku, srv. „Ecologists Versus Economists“, Harvard Business Review, Boston, vol. 51, No. 4, červenec-srpen 1973. (zpět)
(3) Idea, že rozdělení zdrojů v jisté ekonomice je takové, že od určitého momentu nelze zlepšit blahobyt jedněch aniž by se neuškodilo druhým. (zpět)
(4) David Loye, Darwin´s Lost Theory of Love, Universe Lincoln (Nebraska), 2000. (zpět)
(5) Srv. Robert Axelrod, The Evolution of Cooperation, Basic Books, New York, 1985, Robert Wright, Non Zero: The Logic od Human Destiny (2000) a Riane Eisler, The Power od Partnership, New Word Library, Novato, Californie, 2003. (zpět)