Osamělý bojovník František Kriegel

Autor: Leoš Kyša (mailto:@), Téma: Rok 1968, Zdroj: Strana demokratického socialismu
Vydané dňa 24. 08. 2004 (24163 × prečítané)




Desátého dubna uplynulo 95 let od narození bezesporu jednoho z nejstatečnějších a nejzásadovějších českých politiků. Člověka, který pro svou myšlenku dokázal nesčetněkrát nasadit nejen svou materiální existenci, ale i holý život. Paradoxem doby zůstává, že ke konci života, kdy byl ve světě oslavován a připomínán, byla na něj doma házena špína a proti jeho osobě vyvolávána nenávist. Dnes už jméno a život tohoto muže pomalu, a jistě nespravedlivě, odchází do zapomnění. Tímto člověkem nebyl nikdo jiný než lékař, politik a odvážný bojovník František Kriegel.

Těžké mládí

Přestože se svým životem a srdcem stal navždy součástí Československa, narodil se František Kriegel ve Stanislawowu, kdysi na území Rakousko - Uherska, dnešního Polska, jako syn drobného židovského stavitele. Jeho otec záhy umírá, Františkovi bylo v té době necelých jedenáct let, a rodina Krieglových se ocitá prakticky bez příjmů. Jeho matka dostávala od dědečka jen malou finanční podporu a František Kriegel jí už ve svých 14 letech musel dle svých sil pomáhat s obstaráváním živobytí. Protože v té době měl jako žid pramalou šanci se díky diskriminaci uchytit na studiích medicíny ve Lvově odchází do Prahy na lékařskou fakultu Univerzity Karlovi. Na cestu do Prahy dostal od matky 500 korun a šest bílých košil.

V Praze byl fascinován tím, že se k němu všechny instituce chovaly jako k rovnoprávnému občanu bez jakékoliv diskriminace a svou novou vlast si záhy oblíbil. Přesto se však těžce protloukal životem. Aby se uživil, psal adresy, pomáhal v ševcovské dílně či na stavbách a dělal statistu v Národním divadle. Živil se i prodejem párků na fotbalovém hřišti. Podle vzpomínek jeho manželky Rivy si však, sám fotbalista, víc hleděl zápasu nežli prodeje. Takto konfrontován s bídou a sociální nespravedlností není divu, že se angažuje v levicovém hnutí mládeže a v roce 1931 vstupuje do KSČ v přesvědčení, že tato strana je pravdivá, čistá a že bude vytvářet podmínky pro šťastlivější život lidí, přesně tak jako hlásala ve svých prohlášeních a teoriích. Jako žid také vždy věřil, že antisemitismus nevyřeší sionismus, ani nacionalismus, ale jen komunismus. Proto také později, v poválečné době těžce nesl projevy antisemitismu v socialistických zemích. V roce 1934 získává doktorát ze všeobecného lékařství a nastupuje na I. interní kliniku v Praze. Záhy, v prosinci 1936, však odjíždí bojovat jako dobrovolník proti Frankistům do Španělska. Jistě v té chvíli netušil, že se jeho "válečné dobrodružství" protáhne na dlouhých osm let.

Na španělských a čínských bojištích

Ve Španělské republikánské armádě působí nejdříve jako lékař stanoviště první pomoci. Za rok se stává náčelníkem zdravotnické služby 11.brigády a později náčelníkem zdravotnické služby 45. mezinárodní divize. Už zde projevil dvě vlastnosti, které později vysvětlovali celé jeho pozdější počínání - odvahu a toleranci k cizím názorům. Bývalý interbrigadista Hofman na něj vzpomíná jako na vzácného, čestného a obětavého člověka: "Podřídit všechny své síly, schopnosti a celé své počínání svému přesvědčení bez ohledu na osobní následky, to byl jeden z nejcharakterističtějších rysů povahy Františka Kriegla." Jeho sekretář J. Ministral Maria dodává: "I když kolem padaly bomby, jeho hlas se nezachvěl." Později si ve španělském tisku vzpomíná i na jednu zajímavou událost. "Když jsme se ubytovali ve venkovském domě u Tarragony, tak na stěně obývací místnosti visel obraz nejsvětějšího srdce Ježíšova. Politický komisař k tomu učinil několik posměšných poznámek a gest, jenž Kriegel okamžitě přerušil tvrdým hlasem: Nevěříš-li, soudruhu komisaři, nevysmívej se, není to náš dům." Major Kriegel těžce nesl porážku demokratického Španělska a až mezi posledními ustupuje přes Pyreneje do Francie. Při skládání zbraní na hranicích a odevzdávání praporu do rukou zástupců vrchního velení mezinárodních brigád byl prý dojat až k slzám.

Francie pak přivítala Španělské dobrovolníky umístěním do internačních táborů, 13. 2. 1939 byl Kriegel internován v St. Cyprien a později v Gurs. Návrat do vlasti byl záhy znemožněn okupačními německými vojsky a proto vyslyší apely Červeného kříže a s dvaceti lékaři se jako první vypraví na čínsko-japonskou frontu. Společnost mu dělá Bedřich Kisch, bratr známého "zuřivého reportéta" Egona Ervína.

Koncem roku 41 se válka na dálném východě rozrostla a Japonská armáda postupně dosáhla hranic Indie. V následujícím roce byly leteckou cestou přemístěny čínské jednotky do Indie s cílem postupně vytlačit Japonskou armádu ze Severní Barmy a tak umožnit zásobování Číny vojenským materiálem z Indie. Spolu s několika dalšími lékaři byl Kriegel přemístěn do Indie k vojenské zdravotní službě pro bojující jednotky čínské armády. Zde se jako lékař čínsko-americké tankové skupiny zúčastnil bojů proti Japoncům, které skončily japonskou kapitulací v říjnu 45. V Indii musel bojovat nejen proti nepříteli, ale i džungli, místy naprosto neprostupné, komárům a malárii. Jeho velitel, plukovník R.H. Brown, o něm prohlásil: "Jsem šťasten, že mám dr. Kriegla, nezná co je to strach, a uprostřed samé bitvy u Walawbum ošetřil 40 - 50 raněných."

Únor 1948

Zpět do vlasti se vrací v listopadu 1945 a ihned se aktivně zapojuje do práce ve straně jako organizační tajemník krajského výboru KSČ v Praze. Zároveň však pracuje jako lékař. Už od počátku nebyl oblíbencem ÚV pro své příliš samostatné a kritické názory na jeho činnost. Začátkem roku 48 se však ještě domníval, že bude uskutečněno heslo "Zvláštní československé cesty k socialismu". Proto v únoru 1948 stojí ve funkci politruka v čele Lidových milicí. Když však akční výbory začaly brzy po převratu odstraňovat z míst kvalitní odborníky z důvodů, že nebyli členy strany, projevoval Kriegel obavy a nespokojenost. S takovým jednáním absolutné nesouhlasil a když se o takových případech dověděl, okamžitě dle svých možností zakročoval. Jednou prý došel za ředitelem Vinohradské nemocnice, který se chystal zrovna vyhodit několik takových odborníků a prohlásil: "Neblbni, s lidmi nelze zacházet jak s dobytkem." V roce 1949 pak přijímá funkci náměstka ministra zdravotnictví. Záhy už mu však začíná hořet půda pod nohama, hlavně pak poté co Gottwald v padesátém roce prohlásil, že španělští interbrigadisté jsou zrádci, kteří napomáhali nepřátelům. V ovzduší strachu se všude hledali nepřátelé a na MZ ho objevili v Krieglovi. V padesátém druhém jej vyhodili s odůvodněním, že sabotuje péči o dělnickou třídu a výrobu léků. Odchází dělat lékaře do Tatrovky. Jeho působení zde však skončilo tím, že byl vyveden před bránu závodu jako nepřítel socialismu, který podporoval absenci inteligence nasazené do výroby, důvodem byly časté omluvenky pro staré, nemocné a lidi neuvyklé fyzické práci. Odtud odchází do Vinohradské nemocnice.

S uvolněním poměrů byl Kriegel v roce 1957 částečné rehabilitován a později získává místo primáře ve Vinohradské nemocnici. V roce 1960, už jako nositel řádu práce, je pak vyslán na Kubu, aby zde jako poradce kubánské vlády pomáhal organizovat kubánské zdravotnictví. Jeho činnost byla hned v prvních dnech přerušena mobilizací národně revolučních milic v souvislosti s hrozící invazí ze strany USA. Po uklidnění situace se plně začal věnovat boji proti rakovině, tuberkulóze a zaváděl i péči o ženy - zakládal gynekologická oddělení a zasloužil se o zvýšení počtu porodnických lůžek. Po návratu z Kuby odmítl nabídku Novotného k návratu do stranického aparátu jako tajemník. Chtěl nadále pracovat jako lékař. Po zralé úvaze a poradách s přáteli však nakonec kandidoval v roce 1964 do Národního shromáždění, kde se stal předsedou zahraničního výboru. Brzy se i tady dostával do střetů s konzervativci a stal se jedním z nejvýznamnějších představitelů reformního proudu uvnitř strany. Počátkem dubna byl jmenován předsedou ÚV Národní fronty a nakonec byl i zvolen do předsednictva ÚV KSČ. Své politické názory a touhy později vyjádřil takto: "Chtěli jsme prosperující, spravedlivý socialistický stát, poskytující obyvatelstvu široká demokratická práva a možnosti." Jeho snahy však byly záhy přerušeny invazí spojeneckých vojsk.

Srpen 1968

Invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna zastihla Kriegla v budově ÚV KSČ. V ní byl spolu s Dubčekem, Černíkem, Smrkovským, Špačkem a Šimonem hned z rána zatčen členy KGB a k večeru odvezen do Karpat. Dva dny nato byli uneseni do Moskvy k přijetí tzv. moskevského protokolu. Z 20 členné "reprezentace" ČSSR, kterou tvořilo, jak sám Kriegel napsal 1/2 vězňů a 1/2 kolaborantů, dělali problémy jednom dva - Dubček, který se však nakonec přece jen podvolil a Kriegel, který byl po celou dobu jednání v izolaci a byl přizván až k samotnému podpisu - ten i přes obrovský nátlak, zvláště pak prezidenta Svobody, odmítl. Sám k tomu ve své řeči na zasedání ÚV KSČ 30.5. 1969 řekl: "Odmítl jsem podepsat tak zvaný Moskevský protokol. Učinil jsem tak proto, že jsem v protokolu viděl dokument, který měl spoutat ruce a nohy naší republice. Odmítl jsem podepsat, jelikož podpis se odehrával v době, kdy republika byla vojensky okupována, bez konzultací s ústavními orgány a v rozporu s cítěním našeho lidu, ... Smlouva se nepodepisovala psacím perem, nýbrž ji podepisovala plná moc děl a kulometů." Právě tato jeho řeč se stala v podstatě prvním samizdatem. Protože nemohla už v novinách vyjít, byla ilegálně rozšiřována v mnohých opisech.

Rusové nechtěli původně Kriegla pustit zpět do vlasti. Měli strach, aby se z něj nestal národní hrdina. Poprvé a naposled se však členové delegace Rusům postavili na odpor. Odmítali bez něj odletět. Kdoví, jestli to byl znovu nalezený vzdor či čest nebo jen obava z toho, že pokud jej nechají Rusům na pospas, národ, jehož byl bezesporu oblíbencem, z nich udělá zrádce a Kriegl se národním hrdinou stane doopravdy.

Téměř ihned byl Kriegel zbaven funkce předsedy ÚV Národní fronty a posléze i poslaneckého mandátu. Ještě však 18. října 68 stačil v NS hlasovat, tentokrát už jako jeden ze čtyř, proti přijetí smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na našem území. Po nástupu G. Husáka k moci byl pak i vyloučen z KSČ, byla mu zakázána lékařská praxe a byl poslán do důchodu.

Ostře střežený důchodce

Do konce svého života už byl potom Kriegl neustále pod dozorem státní bezpečnosti. V roce 1976 k němu do bytu vrhli dva muži a napadli jeho manželku, Když uslyšel její výkřik vyrazil ke dveřím a největšího z nich praštil pěstí. Po jejím zoufalém křiku pak útočníci utekli. Po čase pak obdržel anonymní dopis, psaný lámanou češtinou, který jej vyzýval, aby přestal se sionistickou činností. Pravděpodobně se jednalo o akci STB, stejně jako v případě častých telefonů z pohřebního ústavu o tom, že už pro něj mají připravenou zvláštní rakev. Kriegel si k tomu poznamenal. "Metody gangsterství, prolhanost a zneužívání moci jsou rysy systému. Nejde, jak nás učí nedávné dějiny, ani o oficiální název - jde o formy, i způsoby i obsah vykonávání moci menšiny nad většinou."

I přes tento fakt v lednu 1977 jako jeden z prvních podepsal Chartu, ve které viděl pokračování snah Pražského Jara. Velmi si pak vážil lidí, kteří ji podepsali: "Lidé podepisovali s plným vědomím rizika, které podstupují, nebezpečí, že přijdou o zaměstnání, že oni sami a jejich rodiny se stanou obětí perzekuce." O to více jej trápila skutečnost, kolik významných činitelů kulturního života se podepsalo pod tzv. Antichartou. Hluboce jej pak zasáhl podpis Jana Wericha, který mu nedokázal otevřeně na jeho vyčítavý dopis odpovědět.

Tajní jej pak sledovali do konce života. Každá návštěva se musela legitimovat a její příchod i odchod se hlásil vysílačkou na příslušná místa. Když odešel z bytu, sledovali jej, všude šli za ním - při nákupech, při návštěvách divadel, koncertů i při procházce přírodou. Každý známý, který se při této příležitosti s ním zastavoval, byl nucen se legitimovat. Na jednom koncertě mu jeden z jeho přátel představil svou známou Španělku. Když byla vyzvána tajnými, aby se legitimovala, prohlásila, že má za sebou 40 let frankistického fašismu, ale že nic podobného nezažila. Přesto tento psychický útlak a nenávistné projevy v českém tisku, snášel velmi dobře. Tehdejší ministr zahraničí Španělska del Vayo o tom prohlásil: " ... ani trochu mě nepřekvapuje důstojnost a statečnost, jež Kriegel osvědčuje v této největší krizi svého života ..." Kriegel měl koneckonců za sebou osmiletou bojovou zkušenost. Sledování pokračovalo až do jedenáctého září, kdy byl František Kriegel postižen infarktem. V nemocnici jej pak skrytě sledovali až do jeho smrti - 3. 12. 1979. Ze strachu, aby se z jeho pohřbu nestala protistátní demonstrace, pak komunisté znemožnili jeho pohřeb a jeho tělo bylo zpopelněno bez obřadu.

Ve věku 71 let tak v pražské nemocnici na Karlově náměstí zemřel jeden z mála českých politiků, který nebyl po celý svůj dlouhý život a nepřízeň dějin ochoten sklonit hlavu a sebemíň slevit ze svých ideálů spravedlnosti a demokracie.



Neviditelný pes, 14. 4. 2003