Smysl jara

Autor: Ivan Sviták (mailto:@), Téma: Rok 1968
Vydané dňa 21. 08. 2003 (10441 × prečítané)




Nejfatálnější ženou všech dob je múza dějin - zlomyslná Kleo. Pražské jaro je jednou z jejích lstí, jimiž zahrnuje smrtelníky, zaručujíc, že motivace lidí a výsledky dějin spolu nikdy netančí pas de deux. Pražské jaro je projev epochální iluze roku 1968, v němž se probudila víra v možnost strukturálních změn průmyslových společností Západu a Východu. Tato myšlenka je živá dodnes, protože iluze vzpoury tvoří dějiny úspěšněji než realita normalizace. Pražské jaro bylo původním pokusem čs. reformních komunistů otevřít cestu jednotě demokracie a socialismu. Ztroskotání pokusu nemění hodnotu velikosti tohoto úsilí. Ikarův příklad žije navzdory tomu, že se zřítil do Egejského moře. Létáme díky Ikarům.

Význam Pražského jara pro dnešek je krajně paradoxní. Záslužný pokus o demontáž byrokratické diktatury je zostouzen debolševizátory Ku-Klux-KANu, kteří lustrují dějiny podle lakýrnických pravidel, ačkoliv bychom měli lustrovat jejich inteligenční kvocienty. To by nám parlament prořídl. Vy přátelé reformní komunisté se zbytečně omlouváte, když přijímáte defensivní stanovisko místo toho, abyste zvedli prapor Pražského jara, demokratického socialismu. To je nutné, protože obroda občanské společnosti není možná bez vědomí, že její kořeny byly a jsou v Pražském jaru. Bez demokracie není socialismu a bez socialismu není demokracie. Pravidla těchto spojitých nádob jsou banálně jednoduchá, ale pan Klaus je nechápe, zaujat banalitami vlastními.

Dlouhodobý smysl jara tkví v tom, že bude inspiračním zdrojem pro každé příští demokratizační úsilí, a jeho význam poroste navzdory tomu, že budeme kritičtější k jeho ambivalentním aspektům. Pražské jaro bylo potlačeno, ale právě tím nabylo hodnotu mýtu, jenž tvoří dějiny. Lidé umírají a zanechávají výzvu živým, aby dokončili dílo jara. Karel Čapek vložil do úst knížete Boleslava - vraha bratra Václava - slova: "S tím Václavem, to byla politická nezbytnost." Nicméně Václav, a ne Boleslav, je patronem naší země. Lze si představit, že Husák mohl říci v obdobné situaci slova: "S tím Dubčekem to byla politická nezbytnost." Snad, ale symbolem Pražského jara je dodnes Dubček, zavražděný in effigie. Vévodo našeho parlamentu, nedej zahynouti nám ni budoucím, neuveď nás v pokušení volit pravici a zbav nás Václava Klause. Pražské jaro musíme dokončit.

Bezprostřední smysl Pražského jara tkví v tom, abychom vstupovali do Evropy nikoliv jako dezevropeizovaní chudáci, jež se chtějí dát evropeizovat, ale jako středoevropské národy, které Evropu neopustily ani v nejtěžších podmínkách a netrpí tedy představou, že se můžeme vrátit do nenávratna Evropy minulého věku. Jsou-li dějiny neopakovatelně jedinečné, pak je ovšem snaha o reformu nereformovatelného komunismu marná. Skutečnost proher nesnižuje hodnotu těchto úsilí v minulosti, ačkoliv mantinely nomenklaturních reforem byly úzké. Francouzskou revoluci zahájila liberální šlechta. Chápat jedinečnost dějin znamená nechtít reprízu jara, ale vydat se tam, kam šel Faust, když říkal: "Kein Weg? Ins Unbetretene." Cestou vpřed není pražské jaro, ale směr sjednocování demokracie a socialismu, jemuž musíme napřed prošlapat cestu, aby sama cesta začala existovat. Reformní komunismus se v Sovětském svazu zhroutil. Nevadí, cesta je volná - ins Unbetretene.

V dnešní erosi charismatických ideologií, jež jsou vyměňovány za charisma konsumu věcí a orgasmů, dějiny ničí iluze, lsti a mýty daleko rychleji než dříve. Dějiny jsou zrychlujícím se sledem iluzí a deziluzí, mýtů a demystifikací, v nichž právě podléháme mýtu cesty do Evropy, a to právě proto, že iluzi sametové revoluce považujeme za pravdu epochy, nikoliv za dobový klam. Jestliže síla socialistické utopie potřebovala století k tomu, aby vyprchala, a víra v Pražské jaro potřebovala aspoň dvě generace, aby se kompromitovala, pak naděje v sametovou revoluci se dokázala zpronevěřit vlastním slibům během pouhých dvou let. La femme fatale de l´histoire, múza Kleo, nikdy nezahálí, podobně jako my, lidé, kteří věříme ve vlastní iluze. Ale jen tehdy, jestliže je považujeme za pravdy - ne za iluze. Kdybych mohl, nabídl bych múze Kleo místo mezi poradci hlavy státu. Jenže bohyně z Olympu by asi odmítla. Nedovedla by se pohybovat mezi lidmi čtvrté cenové intelektuální skupiny, kteří si mylně myslí, že zlomyslnost dějin předčí.

V době punských válek končil římský senátor Cato každou ze svých řečí výrokem: Ostatně však soudím, že Karthago musí být zničeno". Hannibal s útočícími slony před branami Říma byl tehdy stejně nemyslitelný jako dnes Klaus na Hradčanech. Copak může slon překročit Alpy? Může. Ostatně však soudím, že Klausovu pravici porazíme ve volbách právě proto, že ODS má mnoho slonů, připravených rozšlapat náš porcelán. Musíme dokončit dílo Pražského jara. Jeho nedokončená agenda je také nedokončenou agendou naší demokratické revoluce.